Natalia
Příběhy fanoušků: Victoria (Rusko)



MADRID 2011
Začnu svůj příběh od začátku. Slyšela jsem dlouho předtím, že se Naty chystala přijet do Španělska na premiéru filmu, a v té době jsem přemýšlela, že by bylo docela fajn zkombinovat můj výlet do Madridu s naplánovanými aktivitami k obohacení mého kulturního programu o seznámení se s muzeem Prado a návštěvou premiéry, která by nebyla o nic míň "kulturní" :)

Ale to datum premiéry se pořád posouvalo a do poslední chvíle nebylo jasné, jestli tam bude Naty přítomná. A navíc jsem neměla ponětí, jak bych ji v Madridu našla! Ale, cesty se otevírají, když jdeš kupředu! I tak jsem očekávala, že i bez návštěvy premiéry a Naty se nebudu v Madridu nudit. Madrid je jedno z nejskvělejších měst, které jsem kdy viděla, i když jsem neměla možnost navštívit Prado při mé předchozí návštěvě a dokonce tam mám pár kamarádů!

Už si nepamatuju jak, ale jednou jsem si přidala Martína Sastre do přátel na Facebooku, zdá se mi, že to bylo v době, kdy mu každý gratuloval k filmu. A jak se ukázalo, toto "přátelství" bylo velmi užitečné! Pár dní před premiérou se Sastre zeptal, kdo by chtěl jít na premiéru, i když ještě nebylo známé datum! 20 lidí mu odpovědělo, dobře, já jsem mu taky napsala, že bych přijela, kdybych věděla kdy a taky kde! :) Zázrakem Sastre odpověděl, že každý, kdo zažádal o pozvání, bude na seznamu, jen je nutné říci heslo při vstupu! Ale když jsem nevěděla odpověď na Facebooku, vyrazila jsem na e-mail a napsala Sastremu, kde jsem mu popsala svůj zájem, zda bych mohla přijet a kdy a kde to bude. Zázrakem jsem opět dostala uvítací e-mail, kde bylo řečeno kde a v kolik hodin a "Nos vemos ahí" (Uvidíme se tam)!

Navíc jsem se snažila získat informace od kamarádky. Ta se setkala s Naty a specifikovala informace o premiéře a Naty jí slíbila získat pro mě vstupenku. Ale i když jsem měla všechny tyhle potvrzení, z nějakého důvodu jsem o té pozvánce pochybovala. Kromě toho, jak se později ukázalo, byla premiéra stanovena na všední den, navíc ze začátku týdne a nikdo z mých přátel nemohl jít se mnou.

Po váhání, jsem si v sobotu 8. května koupila letenku na ráno 9. května. Několik hodin před odletem jsem hledala hotel a ten s názvem "Duch svatý" upoutal mou fantazií. Myslela jsem, že to bylo znamení, protože je to předmětem filmu! :) Intuice mě nezklamala! Po vyřešení organizačních věcí, nastal další věčný ženský problém "Co si obléci na premiéru". Neměla jsem žádnou představu o tom, co Španělé na takové události nosí. Nakonec jsem s kamarádkou vybrala bílé šaty.

Po celonočním balení jsem opustila dům ve 4:30. Byla jsem překvapená, že se mnou v autobuse jelo 20 lidí! Samozřejmě vím, že Němci vstávají brzy do práce, ale ne tak moc! Nakonec jsem se dostala ke svému místu v letadle a vzbudila se po dvou a půl hodinách na cestě do Madridu. Nikdy jsem se v letadle netřásla strachy. Myslím, že to bude tak, jak Bůh chce a když se budeš třást nebo ne, nepomůže to. Ale žena, která seděla vedle mě, byla na pokraji hysterie při startu a při přistání mě to i trochu pobavilo. Do hotelu jsem se dostala bez nějakého dobrodružství, prakticky mechanicky, protože už jsem tam byla před dvěma měsíci. První etapa byla úspěšně dokončena.

Po zdřímnutí si jsem se rozhodla vydat se do města, abych se podívala, kde se bude premiéra konat. A stále jsem měla nepotvrzenou informaci, že v pondělí 9. května v 9 hodin by se měla konat tisková konference. Ale ta informace nebyla potvrzená a nevěděla jsem, jestli se bude konat ráno nebo večer. Nejdřív jsem našla místo té tiskové konference. Zeptala jsem se tam a zjistila, že už se ráno konala. Samozřejmě, byla to škoda, ale premiéra byla stále přede mnou! Pak jsem šla ke kinu Cines Palafox, ve kterém se měla konat premiéra. Na vstupu tam byli tři hlídači, oblečení v černých uniformách a cylindrech, jako tučňáci. Byla tam absolutně jiná atmosféra než v tom předtím. Nepouštějí dovnitř a lístky prodávají v kanceláři na ulici. Přiblížila jsem s k "tučňákům" a začala se jich ptát na seznam pozvaných, jak to bude probíhat atd., protože jsem neměla nejmenší ponětí, jak to funguje. Dva z nich nevěděli nic ani o filmu a třetí několikrát přikývl a řekl, že bych měla přijít zítra, že seznam bude připravený. Po zjištění těchto informací jsem šla domů a promýšlela zítřejší cestu na premiéru, abych nezažila žádná zbytečná dobrodružství. Zjistila jsem, že ta cesta zabere jen 10 minut. Po prohlídce území jsem se šla podívat po Madridu.

Úterý 10. května 2011 v mé paměti zůstane ještě dlouho, jako jeden z nejvíce dojemných dnů. Musela jsem navštívit Prado. Musím říct, že muzea nemám moc ráda, ale Prado je Prado. Vstup stojí 12 Euro plus 3,5 eura za sluchátka, která obsahují informace o exponátech (je to velmi užitečná věc). Toulala jsem se v těch galeriích asi 4 hodiny, ale chladno mě donutilo je opustit.

Po muzeu jsem se setkala se starými přáteli, prošli jsme se oblastí Plaza Mayor a královským palácem. Bylo to skvělé! Ale protože jsem před sebou měla velkou událost, rozloučila jsem se s přáteli a šla domů do hotelu.
Přišla jsem do kina asi 40 minut před začátkem. Premiéra byla stanovena na 21:30. Lidé se kolem shromažďovali, ale stále nebylo možné vstoupit dovnitř. Lidé přijížděli a přijížděli, ptala jsem se na list pozvaných, ale pořád ještě nebyl.
Asi 10-15 minut později se ke mně přidal milý muž. Měl tričko a růžovou bundu jako já. Pomyslela jsem si, proč si nepromluvíme. Byl Uruguayec a byl překvapený, že vím, kdo je Natalia Oreiro. A byl ještě víc překvapený, že ji zná celá východní Evropa. Povídali jsme si po celou dobu čekání. Mimo jiné hrozně rychle mluvil, ještě rychleji než Naty, ale rozuměla jsem mu výborně, i když madridské španělštině rozumím špatně.

Konečně, když byly seznamy přineseny, začali pouštět dovnitř a můj nový kamarád přiběhl k té holce, která měla seznam, řekl jeho jméno a řekl, že jsem tam s ním. Neměla jsem čas říct ani půl slova a ta slečna mi řekla "Pojďte, pojďte!" Takže nakonec jsem se na premiéru dostala jinak, i když jsem s tím mužem o pozvánce nemluvila. Pravděpodobně chtěl vejít s někým, ne sám.

Hala se rozdělila na dvě části. Z jedné strany byl rozvinut červený koberec. Návštěvníci vstupovali do sálu a usadili se na místa. Sál byl stále prázdný, tak jsme si vybrali místa uprostřed. Po asi dvacetiminutovém sezení, jsem se rozhodla jít podívat, co se děje v předsálí. Požádala jsem svůj nový doprovod, aby mi pohlídal místo a šla do haly. Byla už přeplněná a hlučná. Lidé si povídali a čekali na příchod "hvězd". V tom davu jsem poznala Mathewa, kluka z Česka, kterého jsem rozpoznala podle fotek z letiště. Rozhodla jsem se k němu přijít a seznámit se. Zdálo se, že s ním byly i dvě fanynky z Rumunska a kluk z Polska. Dlouho jsme spolu mluvili, alespoň 40 minut, možná po celou hodinu!


Konečně se něco dělo a vešla Naty, Martín, Rossy a další herci. Vše bylo osvětlené jasnými záblesky fotoaparátů a najednou byla hala plná života a světla. Procházející Naty si mě všimla, poznala mě, zamávala a vykřikla "Aaaaaaaa, Hola!!! Byla to maličkost, ale velmi příjemná!


Poté celebrity pózovaly před kamerami, poskytovaly rozhovory a vše ve vzdálenosti dvou, jednoho a dokonce i půl metrů od nás! Naty pózovala fotografům, mluvila s novináři a celý tento proces byl hlídán plešatým mužem. Párkrát dával kolem ní ruky, aby ji oddálil od novinářů. Dělal to tak zvláštně. Nevím, kdo to byl, ale mohl to být manažer té akce. Po ukončení této oficiální části, všichni šli do sálu. Na scéně Martín představil herce a producenty, každý něco řekl a film začal. Bylo to kolem půlnoci.


Po tomhle všichni odešli halou ven. A já si pomyslela, co když teď odejde? Při příchodu této myšlenky jsem vyběhla ze sálu jako opařená. Zatímco Naty zmizela beze stopy, zeptala jsem se chlápka, který měl tričko s logem Miss-T, jestli Naty zůstane do konce filmu. Nevěděl to a prsty mi ukázal na plešatého "organizátora" a řekl, ať se ho zeptám, že to bude určitě vědět. Během následujících 5 sekund sem se potýkala se svojí skromností (bylo to rychlé vítězství). Přišla jsem k němu a zeptala se ho a on odpověděl, že Naty zůstane na soukromé párty, kam můžu jít. Potom zmizel a já se vrátila do haly.
Na obrazovce jsem viděla děti, jak tančí na mostě k písni "What a feeling" a seděla jsem a přemýšlela "co tím myslel, jaká párty? Kde? A jak se tam dostanu? Pak jsem se zadívala do filmu. Vedle seděl nějaký chlap, který se smál každé scéně a také skoro brečel. Buď si vzal drogy, nebo mu za to zaplatili! Také se snažil zpívat a tančit. A Naty později zmínila, že lidé tady v sále se více smáli než v Argentině. Když přišly závěrečné titulky, celá hala ohromně tleskala.

A v té chvíli Naty a Martín a další rychle odešli z haly. Byla tam tma,ale Nataliin bílý kostým rozzářil celý její doprovod. Veřejnost tleskala hercům, kteří se objevili na obrazovce. Pak se hala pomalu vyprazdňovala. Ten chlápek, který se smál celé promítání, vytancoval ze sálu, tak jak si to Naty přála. "Doufám, že budete odcházet s tancem a zpěvem" :)

Naty a Martín zůstali před východem ze sálu, lidé přicházeli, zdravili a děkovali jim. Atmosféra byla přátelská. Málo lidí žádalo o autogram nebo fotku. V té chvíli za mnou ten "organizátor" přišel a dal mi vizitku klubu, který jsem měla navštívit, a rychle zmizel. Mimochodem, nebylo to moc milé, ale pak, na té párty, jsem mu zapomněla poděkovat! Po čekání při vyprazdňovaní sálu jsme se dostali k Naty a požádali ji o podepsání CDček, které jsme získali před promítáním a dalších věcí, které jsme měli. Darovala jsem jí malou zelenou krabičku s cukrovinkami. Bylo to takové nepříjemné, přijít s prázdnýma rukama, ale je to asi ruský zvyk, že jí vždycky něco darujeme. Ale myslím, že už si na to Naty zvykla, jak jsem četla příběhy o setkání, všichni ji něco malého darovali. A jak jsem si všimla, ostatní si o tohle nedělali starosti. Ok, ať je to specialita Rusů! Pak si dala ty sladkosti do kapsy Sastreho se slovy "Pak mi to vrátíš" :)


Potom jsme se fotili a povídali. Naty měla skvělou náladu, žertovala, smála se! Faktem je, že Naty je velmi veselý člověk a při těch několika okamžicích, při kterých jsem ji potkala v Argentině, byla vždy v dobré náladě. Ale tento den zářila, byla usměvavá a uvolněná. A kdyby nebyla oblečena v těch pěkných šatech a obklopena tolika lidmi, představili byste si, že mluvíte se starou známou na oslavě narozenin souseda. Dokonce na oficiální akci, kde má vzhled divy, Naty se chová jako obyčejná holka! Nicméně, je to jen můj osobní dojem, zvykla jsem si na ni takhle a viděla ji víc jako kamarádku, než divu z časopisu. Při našem prvním i druhém setkání jsem jí zapomněla říct své jméno.

Vyšli jsme a zjistili, že Naty a její společnost jdou jinam než k tomu klubu. Na chvíli jsme začali pochybovat, že Naty na tu párty půjde. Ale jak se ukázalo, oni jen čekali, až všichni vejdou a pak vešli také. Prostory klubu byly poměrně malé, jako malý bar. Vizuálně byla hala rozdělná do dvou částí. V první byl bar a na úrovni dvou kroků byl salonek s nízkými stolky a sedacími soupravami. Ukázalo se, že jsme asi dva metry od hlavy Naty a Martína. Tady jsem se rozhodla jít k Naty a požádat ji napsání pozdravu pro fanoušky z Ruska. Zeptala se mě, kdy budu odlítat. Odpověděla jsem, že ve čtvrtek a zeptala se mě, proč se zítra nesejdeme v hotelu, když už si dohodla toto setkání s Alexandrou a dalšími.


Ten klub byl plný lidí, bylo těžké udělat si cestu k baru. Po rozhlédnutí kolem jsem zjistila, že Naty je uprostřed. Na jedné stěně byly vystaveny scény z filmu a hudba z Miss Tacuarembó hrála. Našli jsme místo metr od Naty. Stála na začátku salónku, a bylo to jen pár metrů mezi námi a Naty. Nechtěli jsme být neodbytní a mluvili mezi sebou a čas od času jsme se podívali na Naty. O něco později začali hrát hudbu z 80. a 90. let, ale abych byla upřímná, znala jsem z toho jen málo. Bylo zábavné vidět, jak se Naty baví s přáteli, pije Pepsi z lahve a lehce se houpe. Ještě jedno potvrzení s takovým chováním, že to není "hořečnatá hvězda"!

Navíc jsme se dostali až k Rossy de Palma a požádali ji o fotky. Ukázala se jako velmi milá a dobromyslná a vyfotila se se všemi s radostí. Měli jste to vidět, bylo to pro ni potěšení. Nevím jak dlouho ta párty trvala, možná kolem dvou hodin. Když Naty odešla, šli jsme také. Při rozhodování, jakými ulicemi se dostaneme domů, jedna další náhoda byla objevena. Ukázalo se, že já bydlím ve stejném hotelu jako Roberto! Při návratu uličkami Madridu, které už byly opuštěné, jsme si opakovali "ó, jaký to byl večer!"


Středa 11.5.2011
Schůzka byla domluvená na 12 hodin. Setkali jsme se o hodinu dříve a měli čas se projít a popovídat si o nedávných událostech. Po příchodu do hotelu, jsme se posadili v hale a čekali. Vzhled haly byl velmi zajímavý. Byl tam v rohu starý, fungující bez zvuku, černobílý televizor z 60. let. A bylo tam i rádio. Sedací souprava s několika malými stolky zabírala celou pravou stranu a naproti nim byla rudá malá křesla. Na levé straně byl název SEX.


K Naty přišla nějaká žena, slečna z recepce Naty zavolala do pokoje. Po rozhovoru s tou ženou Naty přišla k nám. Byla oblečená v krátkých bílých šatech, s rozpuštěnými vlasy, bez make-upu a se zářivým úsměvem, který rozsvítil vše kolem.

Konečně někdo, přivítal ji, políbil dvakrát a ona řekla: "Aaa, pozdravme se á la španělsky" A potom všechny políbila dvakrát :) Bylo možné ji navrhnout pozdrav á la ruský, třikrát, myslím, že nikdo by nebyl proti :) Začali jsme s podepisováním všeho, co bylo možné. Naty se dobře podívala na CD soundtracku a řekla, že nemá ani ten argentinský, ani tento. Potom jsem ji požádala o nahrání pozdravu pro Rusko. Pak také nahrála pro Polsko, Rumunsko a Česko. Naty se ptala, jak se řekne "polibek" v každém jazyce. A potom řekla: nahrajme ještě jeden pro Rusko, vzpomněla jsem si na nějaká ruská slovíčka.


Vzpomněli jsme i Valerii Lorcu. Zeptala jsem se Naty, jakto, že opustila chudáka Valerii na její narozeniny. A Naty řekla, že Valeria je její skvělá přítelkyně, vždy ji pomáhá a že jsou pořád na telefonu. Pak jsem se Naty zeptala na její tetování, proč si ho změnila. Naty řekla, že to staré bylo velmi agresivní a nyní chce něco ženštější, tak proto si ho změnila, ale občas si ho zakrývá, když se k něčemu nehodí.
Zeptala jsem se jí na bílé šaty, které měla na premiéře. Zdálo se, že to byly šaty od Las Oreiro, ale týkalo se to soukromé kolekce. Chtěla si je obléci na premiéru Miss Tacuarembó v Argentině, ale když tam "nemohla jít" z určitých důvodů, teď v Madridu skórovala!! Navíc jsme se jí zeptali na americký projekt The Blue Mauritius, jestli byl potvrzen. Naty řekla, že souhlasila s hraním v tomto filmu, ale stále se shánějí peníze a neví se, kdy se bude natáčet. Matt nám před schůzkou řekl, že by to měl být akční thriller. Pět profesionálních zlodějů z různých zemí něco ukradnou. A herci, kteří byli vybráni do rolí zlodějů, jsou velmi známí v jeho zemi, že by ten film měl mít úspěch v těchto zemích. Jak jsme si pomysleli, děj má něco podobného s Botines.
Když jsme začali mluvit o kritikách filmu ve Španělsku, Naty nám řekla, že velmi doufala, že budou dobré kritiky. A je dobře, že se její přání splnilo!!! A já jsem dodala, že ve světě herce je akceptovatelné si přát "mierda". Naty se zasmála a řekla, že když byla mladší a začínala kariéru, že se jí takový zvyk zdál nejdříve ošklivý, ale nakonec si na to zvykla! Také řekla, že má své vlastní talismany a přiznala, že v ně věří :)

Na konec našeho setkání jsme se s Naty každý vyfotili, zazpívali jsme jí "Feliz Cumle" na rozloučenou. A po blahopřání se zeptala, jestli víme, že bude mít 24 let?


Po rozloučení se s každým, Naty opustila hotel, aby si něco malého koupila ve stánku. Zatímco jsme si sbírali naše věci, bez toho, aniž bychom věděli o co jde, Naty se vrátila s flaškou Coca Coly Light a s balíčkem.

Zamávala nám a šla ke schodům. Když už skoro zmizela, Roberto zakřičel "Light". Naty to uslyšela, zasmála se a zakřičela "JO!" Potom jsme si sedli do kavárny a několik hodin jsme si povídali.


back