Natalia
Rozhovory + články:

2017
- Nueva Mujer - Natalia Oreiro: "Důvěra nesouvisí s tělem" – 26.9.2017
- Gente - Natalia Oreiro: „Tahle cesta mě změnila jako matku i ženu“ – 1.8.2017
- Caras - Natalia Oreiro oslavuje svojí čtyřicítku bez make-upu a photoshopu – 18.7.2017




- Nueva Mujer - Natalia Oreiro: "Důvěra nesouvisí s tělem" – 26.9.2017

Je ambasadorkou Unicefu, na jejím prvním castingu jí řekli, že nikdy nebude herečka, její popularita se rozšířila téměř po celém světě, trápí jí sociální nerovnoprávnost v Latinské Americe, a nyní přichází do Chile jako ambasadorka Avonu, v rámci programu: Běh proti rakovině prsu.
V srpnu tomu bylo 24 let, co se tato Uruguayka usadila natrvalo v Argentině. Ve svých téměř 16 letech, překonala Río de la Plata, aby zkusila štěstí v hereckém světě, a od toho momentu ji přijali, jako svou vlastní. V roce 1997 měla hlavní roli ve své první telenovele “Ricos y famosos” (Bohatí a slavní), a ten zbytek už je všem dobře známý: telenovely v hlavním čase, kultovní filmy; tři desky, celosvětová turné a dokonce její vlastní značka oblečení Las Oreiro.
Její celé jméno je Natalia Marisa Oreiro, a velmi ráda proplouvá životem jako obyčejná žena: zbožňuje jízdu na kole, nebere si tam mobil a vždy si odličuje obličej. Ale jakmile se rozsvítí červené světlo na kameře, stává se z ní velmi profesionální diva.

Jsi tváří Avonu, uznávané kosmetické značky, proč myslíš, že si tě vybrali? Jsem moc pyšná a spokojená, že mohu tou tváří být, a to nejen pro Chile, ale také pro Argentinu a Uruguay. Cítím se s tou značkou ztotožněná, začala jsem s ní spolupracovat, ještě když jsem byla v pubertě. Vždyť produkty od Avonu prodávala i moje maminka, když jsem byla dítě! Dnes nás nespojuje pouze péče a krása, ale také ochrana práv žen, a v tomto případě i prevence rakoviny prsu.

Co je tajemstvím tvé krásy?
Vždycky jsem se snažila mít zdravý životní styl. Uvnitř sebe se potřebuji cítit silná a plná energie, abych tak čelila každým dnům, už je tomu pět let, co jsem matkou dítěte, a všechny matky ví, že každá z nich potřebuje nějakou tu energii navíc. Stravování je pro mě základem všeho, abych mohla mít aktivní život. Velmi ráda jezdím každé ráno na kole, beru syna do zahrady, a pokud mám čas, jdu se projít, jdu na procházku a užívám si to. Samozřejmě, že používám hydratační krémy, vždy se odličuji, a snažím se (protože mnohdy mi to dá dost práce) pít hodně vody, ale jsem blázen a závislák na čokoládě. Pečuji o svou kůži tak, že se nechávám ošetřit neinvazivním laserem, což je jakoby pulsující světlo; pokaždé používám ochranný faktor 50, jak v zimě, tak v létě. Často se spálím, takže na sebe dávám velký pozor, když jsem pod přímým sluncem, protože mám velmi ráda pobyt na čerstvém vzduchu.

Bojíš se stárnutí?
S tím, jak léta ubíhají, má každá žena na sobě vidět vyjádření toho toku času, já tomu říkám moje znaky štěstí. Jen ať mi nikdo nevezme mé vrásky! Protože jsou mojí historií, jsou to všechny ty vzpomínky na doby, kdy jsem byla šťastná a smála se, anebo na to, když mě něco dokázalo dojmout a rozplakat. Takže vítám všechny ty vrásky a zub času, protože pro mě je to výraz zkušeností. Dávám přednost zkušenostem i dalšímu růstu, než abych řešila stárnutí.

Proč ses stala ambasadorkou kosmetické firmy?
Pro mě je velmi důležitá podnikatelská kolegiálnost. Ženám bude trvat 100 let, než dosáhnou stoprocentní rovnoprávnosti s muži. Už se to hodně zlepšilo, ale ještě je potřeba na tom pracovat. A Avon, například, je firma, kde více než 50% zaměstnanců tvoří ženy, a to nejen ty, které kosmetiku prodávají, mluvím tu teď o těch, které jsou ve vedení. Kromě toho mají mnoho nadací, jako je Fundación Alza la Voz (Nadace hlasitého slova), která bojuje proti různým formám násilí, na základě toho všeho s touto firmou spolupracuji už řadu let osobně. Je také zapojena do boje proti rakovině prsu, zaměřuje se i na ženy nejen pracující, ale i chudé…

Jsi také ambasadorkou Unicefu…
Nádherné zkušenosti s touto společností jsou absolutně obohacující. Díky Unicefu jsem poznala odlišné reality v Africe nebo na Haiti. Vždycky říkám, že jsem z těchto zkušeností hluboce dojatá, ale na druhé straně i obohacená. Zvlášť pokud člověk na vlastní oči vidí, jak to chodí. To mi velmi pomohlo zmoudřet, dodat mi sílu, více jistoty, v tom nejlepším slova smyslu. Kvůli tomu, co jsem všechno ve svém životě viděla, mohu říct, že hlavní nezávislost je nezávislost ekonomická. Když jí některá žena dosáhne, může čelit všemu ve svém životě, své rodině, svým dětem, kojit je o samotě, protože to je důležité, taková žena se pak těší z toho, že pak může dítěti připravit večírek, anebo svatbu. Má radost, protože může cestovat, stěhovat se, odejít z nepříjemného místa. Je to úžasná změna, kterou ženy prožívají, když toho všeho nakonec dosáhnou, té ekonomické nezávislosti, a být prodávající produktů od Avonu jim to umožňuje.

Co pro tebe znamenají tyto běhy proti rakovině?
Jsou úžasné, protože vidíš tu ženskou sílu v akci. Vidíš celou tu masu žen, v růžových tričkách, jak oslavují život. Některé z nich překonaly rakovinu prsu, všechny řekly ano životu, všechny řekly ano prevenci. To hlavní na tom běhu je, aby si ženy uvědomily a pochopily, že je důležité zjistit rakovinu včas, protože čím dříve se zjistí, tím lépe se dá léčit. Také je na něm krásná solidarita rodiny. Protože pokud žena bojuje s rakovinou prsu, neprožívá to pouze ona, ale také její nejbližší. A vidět všechny ty rodiny, které doprovází tyto ženy, je naprosto obohacující.

Ve svých 40 letech jsi dokončila video pro svoji značku Las Oreiro Jeans, které je snad nejvíc sexy ve tvé kariéře. Jsi naprosto spokojená se svým tělem?
To číslo pro mě moc neznamená, myslím, že na ženách by mělo být důležité něco docela jiného, a sice to, že se neustále vyvíjíme. Sebedůvěra ženy, nemá nic společného s jejím tělem, ale s tím, co chce anebo nechce od života. Také jsem byla na hlavní stránce jednoho časopisu, kde mě chtěli kompletně vyretušovat, ale řekla jsem jim “hele, v tuhle chvíli, se chci ukázat 100% přirozená”, a tak jsme nafotili fotky bez líčidel, bez Photoshopu a bez jakékoliv úpravy. To jsem já. Ale neznamená to, že si neužívám slavnostního oblečení, chůzi po červeném koberci, s líčidly. Miluji módu, vše, co se týká osobní péče si užívám, ale také je důležité občas zvýraznit, jaký člověk opravdu je.

Znamená pro tebe tahle etapa života něco zvláštního?
Myslím, že se mnohokrát mluví o krizi ve čtyřiceti letech, ale opakuji ti, pro mě je číslo 40, jen číslo. Narozeniny slavím, protože tím oslavuji i další rok zkušeností, vděku, rok, kdy si mohu užít své rodiče, svého syna, svého partnera, své přátele, nové profesionální a osobní úspěchy. Slovo krize souvisí s novou etapou a příležitostí, je to jako říct: „tohle jsem já, tohle je to, co chci, a tohle je to, co nechci”. V této etapě se více znám, mám mnohem více jasno v tom, co jsou moje priority. Užívám si mnohem více svého volného času, daleko více, než když jsem byla mladá. Tehdy jsem cítila, že mrhám časem, když nic nedělám. Dnes cítím, že získávám čas, protože ho sdílím se svým synem.

V Chile jsi byla několikrát, stala ses i královnou Festivalu de Vina v roce 2007, jaký je tvůj vztah k naší zemi?
Vždycky jsem si to v Chile užila, mám tu mnoho přátel, těch kteří sem odešli, protože jim zde nabídli novou práci. Chilané jsou velmi solidární, velice si mezi sebou pomáhají, je to vychovaná společnost, vždy se mnou jednali s respektem, je tu pořádek. Pojedu do Chile tento čtvrtek 29. kvůli Avon pochodu, budu na vás čekat 30. září v Parque Balmaceda!

Zdroj: Nueva Mujer
Překlad: Honza


- Gente - Natalia Oreiro: „Tahle cesta mě změnila jako matku i ženu“ – 1.8.2017

Ambasadorku z Dobré vůle pro řeku La Plata od roku 2011, pozvalo Unicef na dalekou cestu, odcestovala tak do Keni, aby poznala a sdílela realitu dětí, které bičuje nejhorší sucho za posledních 35 let. “Byla to rána do svědomí”, říká nám pár hodin po nejkrutějším zážitku. Jaké si odvážná žena odnesla ponaučení, předsudky, a nejniternější úvahy?

Aby svolila k tomuto rozhovoru, musela se napřed nechat ovívat větrem. Před pár minutami slezla z kola, “abych vstřebala pocity a utřídila si myšlenky”. Nakonec v pokleku obejme svého syna, než začne s vyprávěním, stejně jako ho objala, když přijela. “Protože cesta do Keni byla rána do svědomí”, objasňuje. Už šest let je, Natalia Oreiro (40) ambasadorkou Dobré vůle v Unicefu pro Rio de la plata.
Protože má za sebou spoustu dobrých výsledků a podpořila i dlouhodobější kojení, považovala za důležité pozvání světové organizace, aby prožila a sdílela jiné osudy dětí a adolescentů bičovaných podvýživou, která je následkem nejhoršího sucha za 35 let, které je označené za nejhorší národní sucho, které tak postihlo více než 3 miliony lidí. “Bylo to hluboké zamyšlení se nad tím, kolik výzev na nás, jako na lidstvo čeká,“ uvažuje.

I když ses na tu cestu vydala kvůli zakořeněnému závazku vůči Unicefu, vždycky je za vším nějaký příběh, nějaká značka, nějaká zkušenost, která ho spouští. Co to bylo u tebe?
Byla jsem tak vychovaná. Pocházím ze skromné rodiny z Villa del Cerro, z Montevidea, která jako mnoho jiných rodin, přišla o všechno během takzvaného tabulkového období (1978 – 1982 – doba, po kterou byly mnohé země jižní Ameriky pod vládou vojenského komunismu, pozn.). Moji rodiče, kteří si chvíli před tím koupili dům, ho museli zase prodat, aby si tak koupili letenky do Španělska, kam jsme emigrovali, když mi bylo 6 let (v roce 1983). Tam jsem viděla svého otce, jak si soustavně hledá práci, aby měl na živobytí, jak se jen dalo, a maminka, protože nedokončila střední školu, studovala po nocích, aby ji mohli přijmout do kadeřnické školy. Za nějaký čas jsme se vrátili do Uruguaje, tam to pak bylo ještě horší, než když jsme odešli. Ale, přes to všechno, maminka otevřela své kadeřnictví a dnes má můj tatínek jedny z nejznámějších podniků s matracemi. A na celé této dlouhé cestě jsem byla svědkyně oddanosti, s kterou nám pomáhali přátelé a příbuzní. Už velice malá jsem měla možnost zažít cenu úsilí a rozumu, s kterou se dalo vše překonat. A především jsem poznala úctu. Solidarita se ve mně probudila daleko dříve, než jsem byla známá. (Pozn: Téměř od dvaceti let je patronkou nadace Peluffo Giguens, která pomáhá v Montevideu dětem s rakovinou).

Víš, že se naskýtá otázka: “Proč jezdí do Afriky, když je v naší zemi tolik podvyživených dětí?”.
To může říct někdo, kdo než aby něco udělal, jen někoho odsoudí. Nebudu ospravedlňovat moje chování, když, spoustu všeho, co dělám, dělám bez publicity. Dnes vkládám svou energii do toho, abych rozšířila ten vzkaz, který tvrdím už dlouho: bezbranné dítě je stejné, ať v Nairobi anebo v Chaco. Je to jeden celek a musíme se tak o něj náležitě starat. Nikomu není cizí bolest dítěte, ať žije kdekoliv. Je to tak, všimni si, jaký celosvětový ohlas vyvolala fotka mrtvého dětského migranta na břehu moře. Někdy je potřeba, aby byli lidé šokováni realitou, aby ji dokázali změnit.

Mluvila jsi o ponaučení, a určitě člověk tam daleko získá nevyhnutelně více než jedno. Jaké sis odnesla životní moudro?
Při cestě do Nairobi se mi stalo něco velmi dojemného. Seděla jsem jako spolujezdec v autě, protože vždycky si ráda povídám s tím, kdo mě veze. Byl tam dvacetiletý kluk, se jménem na které si nemohu ani vzpomenout a ani ho vyslovit. Mluvili jsme o našem původu a našich rodinách. Když jsem se ho zeptala “Žiješ rád v Nairobi?” odpověděl mi: “Miluju to tam! Protože je tam mnoho možností,“ (odmlčí se). Zatímco já, jsem ze svého okna viděla mimořádné osady, lidi mezi odpadky a kanály pod širým nebem, on, tak pyšně viděl „možnosti”. A my si stěžujeme na kdejaké blbosti, místo toho, abychom byli vděčni za možnosti! On mě naučil, že navzdory extrémní chudobě, není vše ztraceno.

Tyto zkušenosti přimějí člověka přemýšlet nad souvislostmi v každodenním životě. Začněme na začátku s otázkou: Přijala bys politickou funkci, abys tak měla více zbraní, možná ještě mocnější, abys tak mohla podobným lidem ještě více pomoci?
Rezolutně ne. Politika mě nezajímá. S Gildou jsem pomohla mnoha ženám. Dostala jsem dopisy od žen, které mi psaly: “Po tom, co jsem viděla film, jsem se odhodlala se rozejít” nebo “Odvážila jsem se změnit práci za tu, po které jsem od mala snila”. To samé se mi stalo s postavou v Entre caníbales, která vzbudila povědomí o různém druhu násilí. Součástí dobře míněné politiky je důležité i nebýt s ní úzce přímo spjatý. Jsem přesvědčená, z mého pohledu interpretky (Pozn: Odmítá se nazývat umělkyní, protože to pojmenování používá pro někoho, kdo maluje obrazy) se mohu dotknout velkého množství lidí se sdělením, doprovodit někoho, kdo se cítí sám, vyjádřit toho mnoho, ačkoliv vůbec v politice nefiguruji. Láska lidí, ta, ke kterým se do kuchyně dostáváme už léta, je ta nejlepší cesta.

A poznamenala cesta do Afriky i tvou víru?
V Turkana jsem se mnohokrát sama sebe ptala: Kde je Bůh? Byla jsem vychovaná v katolické rodině, ale věřím na pojem dobra v jakékoliv víře. Chápu přirozenost Buddhistů, touhy lidových léčitelů, solidaritu evangelistů. Věřím ve víru, protože osvobozuje. Ale věřím také hlavně na dobré role, na práci v samostatném kolektivu. Dnes, je mým bohem Pachamama (Matka Země). Mým náboženstvím je země; proto na ní dávám takový pozor. Nemodlím se, medituji (Pozn: Cvičí jógu, zajímá se o bioenergetiku a zajímá se o planety, každoročně si nechává vypracovat osobní sluneční horoskop). Jsem spokojená se skutečností, s přítomností ostatních, ať už je těžká nebo bolestivá.

Jaké je to žít, po tom, co se člověk stane svědkem téhle tvrdé reality?
Všechno se to tam změní. Například, zmíním jednu pitomost, mám velmi ráda relaxační koupel. Když jsem přijela do hotelu v Nairobi, uviděla jsem tam sice vanu, ale nebyla jsem schopná na tu koupel ani pomyslet. Všude kolem byly stovky lidí, kteří k takové základní věci neměli vůbec přístup. Naše děti, ačkoliv vyrůstají s tím největším vědomím o tom, jak pečovat o naši Zemi, mají právo nás vidět s našimi každodenními zvyky: vyčistit si zuby, otočit kohoutkem, jen abychom si vypláchly ústa; utřít si zadek čtverečkem toaletního papíru, a ne se dvěma metry; jít si koupit, co je třeba, s batohem. Protože dnes už se supermarkety brání tomu, aby ti daly tašku, ale na lodích jsou miliony produktů v plastikových obalech, které pak zaplaví kontinenty kolem moří anebo naší řeku.

Občas se zdá, že mezi lidmi propaguješ vzory krásy a ješitnosti některých značek...
V mém životě má ješitnost úplně poslední místo, která se váže k mé profesi. Léta mi udělala jasno o základu pravdy a ne o skořápce: Raději se ukazuji v celé své přirozenosti, protože tak se cítím šťastná. Vždycky jsem zůstala stejná: když mě společnost tlačila na nějaké místo, já jsem běžela na opačnou stranu. Snažila jsem se zůstat svobodná, aniž bych se někomu chtěla podobat, aniž bych se potřebovala ukazovat víc, než bylo potřeba kvůli své kariéře. Dokážu být okouzlující, když se mám ukázat na cenách Platino, a dokonce si dokážu vyhrát i s oblečením, které jsem si sama vyrobila. Ale pak se stávám tou osmiletou holčičkou, která si tehdy hrála s oblečením své tety. Užívám si galavečery a módní přehlídky. Opravdu, vždyť mám vlastní značku oblečení! Tohle všechno jsou krásné šaty, které sundám hned, jak přijdu domů. A víš co? Šílím z dokonalých nároků na ženy. Vždyť je to tak starodávné!

Co pro tebe znamená krása?
Například čerstvý vzduch, který mi fouká do obličeje, když jedu na kole. A pak, protože jsem cestovala 36 hodin, by bylo krásné, když bych se vrhla do relaxační lázně. Krásná je procházka, zdravá rodina, krásné je schovat se ve svém domě a zatančit si, a také to, když mě Atahualpa (5) vyzve k tanci, i když se stydí. A po cestě do Keni, tě mohu ubezpečit, že se pro mě stane krásným i déšť.

Tak mě napadá, že když odmítáš se vystavovat fotografům, proč nemáš sociální sítě, které by pro tebe mohly být dobrý prostředek, jak komunikovat s okolím.
(Směje se) Připadají mi totiž, že moc vyzdvihují ego a intimitu. Vím, že jsou tam i někteří podvodníci, kteří, mají různé zištné cíle, ale momentálně má práce nebo tyto rozhovory mluví o mě dostatečně. Nikdy jsem je tak nepotřebovala.

Mluvme o Atahualpovi a jeho názoru na cestu do Keni...
Když jsem se s ním rozloučila v Madridu (město, kde jezdil na kole kolem několika ulic bez přídavných koleček, spolu se svým otcem) řekl mi: “Maminko, nepřivážej mi modrá autíčka - jako jednou kdy dostal jedno od Unicefu - ty děti potřebují jídlo a vodu, protože po takovém hladu jim jsou vidět žebra”. Děti, které chápou a používají taková opravdová slova, udělají v budoucnu něco opravdu skutečného. A on má velký kontakt s realitou: bereme ho například do Fundación Sí (Nadace Ano), kde kromě toho, že se podílí na tom, aby opravil a namaloval své vlastní hračky, aby je mohl někomu darovat, si uvědomuje, že je výjimečný. Na mnou cestu se zeptal jen málo. Ale viděl jedno video, které jsem mu pustila, a stále se na něco ptal při tom svého tatínka. Ricardovi (Mollo, 59) se udělalo špatně, když mi s neklidem řekl: “Rád bych tě doprovodil”. Vysvětlila jsem mu, že v tuhle chvíli je pro mě mnohem důležitější, aby se postaral o Atu, čemuž dávám přednost, pokaždé zůstane s jedním ze svých rodičů.

Vraťme se ještě k nezištnosti. Vidět tě v této roli – ta, která nepřestává být odvážná na tak nehostinných místech – jako v ostatních činech a aktivitách, které dělají velmi dobře tvé povaze. Co myslíš, že chybí k tomu, aby naprosto skončily předsudky a to i v rámci sexuální orientace?
Uběhne ještě sto let, než nastane rovnoprávnost, protože historie, která nám umožňuje tomu rozumět je stále velmi mladá. Práva existují – a jsme mnohem vyspělejší ohledně chápání rozdílné sexuality – ale rovnoprávnost nemůže být uznávaná ze dne na den. Je více žen jako prezidentek, ale také jich je ještě mnoho velmi nízko na žebříčku hierarchie, když vezmeme v potaz místo, na kterém je některý z mužů. Nejhorší je, že je i několik žen dnes zavražděno svým partnerem. Snad, pokud mám být sebekritická, nám více chybí velkorysost, soucit a solidarita, mezi námi všemi. Kolik zpráv vidíme každý den o dvou slavných lidech, kteří se napadají na sociálních sítích? Kolik holek stále publikuje sexy selfie zatímco si stěžujeme, že jsou na titulkách časopisů? Kolikrát se setkáváme s kamarádkami, a místo toho, abychom mluvili hlavně o tom, co dělají naše děti, se navzájem ptáme, jestli si už ohmatáváme prsa, abychom tak poznali, zda nemáme rakovinu prsu?

Pokud vezmeme v potaz předsudky a odlišnosti, obtěžuje tě, že od 19. května (kdy měla narozeniny) začíná jakýkoliv rozhovor zdůrazněním tvé čtyřicítky?
Nikdy jsem to číslo na narozeninách nezdůrazňovala. Kolik věcí jako tahle, bych klidně odvolala, abych mohla mluvit o důležitých věcech, které bych chtěla změnit! Ptají se i mužů, aby se dozvěděli, jestli už jsou v přechodu? Na ulici vídáme tisíce reklam na parfémy, kde jsou prošedivělí muži, s vrásky a s nádherným okolím s přídí jachty. Řekneme: “Ti jsou sexy!”. Ale kolik vidíme prošedivělých žen ve stejné situaci? Společnost to tak vyžaduje. Protože šedivou ženskou dáváme do kolonky ženy „naprosto vyřízené“. Když jsem oslavila 30, objednali si mě, abych prodávala krém. Musela jsem říct: “Chceš vypadat mladší?”. Odpověděla jsem jim: “Zapomeňte na to, tohle říkat nebudu. Mladší než kdo? Je mi 30, nechci vypadat na 14!”. Museli ten scénář změnit. Protože já nechci vypadat mladší: chci vypadat zdravější. Bylo by to falešné a smutné, protože se jedná o předem prohraný boj.

Nemluvme už o věku, ale o osudových cestách. Co tě naučil úspěch?
Že je to med, ke kterému nemusím být navždy přilepená. Úspěch znamená umět běžet včas k tomu, co mi dovolí nadále růst. Na samém vrcholu desky Tu veneno (které vyšlo v roce 2000) jsem zrušila kontrakt na další tři alba pro společnost BMG. Viděla jsem sama sebe na festivalech s Whitney Houston nebo Marie Carey, a řekla si: “Ale já nezpívám jako ony!”. Nechtěla jsem se stát hvězdou popu. Jsem herečka, a pokud zpívám, je to pro mě jen způsob interpretace. Bylo mi 24 a cítila jsem se velmi dospělá. Rozhodla jsem se sama za sebe, s tím samým rozhodnutím, jako tomu bylo, když jsem přišla žít do Buenos Aires a to mi bylo 16 let. Pro mé rodiče to tehdy bylo nezvladatelné a stejně tak dojemné, kvůli mému vlastnímu přesvědčení.

Co tě naučily peníze?
Že jsem se stala mimořádnou ženou, protože jsem v nich nikdy neviděla to nejdůležitější. Možná je to kvůli tomu, že jsem už ve 14 letech vydělávala mnohem více než moji rodiče. Jako správný Býk, je pro mě můj dům hrad, a mám radost z toho, když je hezký, ale také ráda pomáhám své rodině. Dnes posílám svého syna do školky, kde ho nenaučí být podnikatel, ale být dítětem, které si hraje tady a teď, která mu dá sílu vyrůst v sobě samotném.

A co tě naučila láska? Po 16 letech manželství?
Že nevěřím na žádné ty věty: “na celý život”. Protože u mě se jedná o lásku na každý den a to všechno dohromady souvisí s tím, že sdílíme stejný pohled, společně se dojímáme, doplňujeme se v mnoha názorech. Ricardo, který je mým velkým mistrem, mě naučil, že láska znamená i utéct z centra, a přát svému partnerovi jen to nejlepší. Takovým způsobem dává najevo, že je šťastný, a taky že je. Velmi mě svádí mládí jeho duše. A když vidím, jak krásný vztah má s Atou, stále dokola se do něj zamilovávám. Obdivuji jeho inteligenci, která nepramení z toho, že by byl mnohem více vzdělaný. Je to jednoduše a prostě jeho vědomí. Nevytváří myšlenky slovy, ale úvahy uvádí do praxe. Nikdy se nenechal kvůli ničemu oblbnout, a neuhne ani o centimetr ze svých přesvědčeních. Ricardo mě naučil, že není potřeba mít víc, než člověk má.

Co ses naučila od Atahualpy?
Žít přítomností. My dospělí jsme nostalgičtí k tomu, co bylo a dychtivý po tom, co se stane. On si dnes hraje, aniž by myslel na to, že příští rok půjde na první stupeň základní školy. Už mě ani nenapadne odeslat jedinou textovku, když jsem s ním, protože když to udělám, vrhne na mě pronikavý pohled a vzbudí tak ve mně pocit, že jsem ta nejhorší matka na světě. (Směje se).

Rozhodnutí, opustit dům v Plaza Serrano, v Palermu, aby ses usadila mnohem dále od General Paz, mělo něco společného s tím, že chceš žít tady a teď?
Ano, a bylo to velmi těžké. Ta čtvrť se změnila. Dnes je tam narváno lidmi, hluk a špína. Ten hluk mi jde hrozně na nervy. Milovala jsem ten dům, ale nakonec jsem se v něm cítila celá nesvá, jakoby už nebyl můj. Už mě nedoplňoval. Potřebujeme ticho a více kontaktu s přírodou, více prostoru pro pěstování mé vlastní zeleniny a orchidejí. Kromě toho, jsem věděla, že tohle je ta chvíle, zatímco je Ata dítě. Protože já vím, co je to jít ze školy do školy. Znám, jaké to je, odtrhnout se z místa.

Dnes, když se nakonec dostaneš do postele, jaké máš před spaním myšlenky?
Ten pohled řidiče v Nairobi. Tu sílu přeživší, jak nazývají dítě, které má 500 gramů, a právě se narodilo v nemocnic v Lodwar. A upřímný úsměv matky, která chová své podvyživené dítě v Turkana. V Keni mě přemohla bezmocnost. Ale nedovolím, aby mě to ještě více bolelo. Protože kdybych jí nechala přemoct mě, nemohla bych jim tam nikdy pomoci. Věřím, že spolu s těmi, kdo si přečetl tento rozhovor, můžeme spolupracovat, abychom změnili realitu jakéhokoliv bezbranného dítěte. Jsi připravený?

DEN 1, KOROGOCHO, NAIROBI: Natalia navštívila základní školu Marura, v Korogocho. „Kde, přes vzdělávací program od Unicefu, mohlo znovu studovat přes 300 tisíc dětí z Nairobi,“ sdělila Natalia. „Ty děti mě naučily některá slova ve svahilštině – jejich řečí – a já jsem je naučila některá slova v mém rodném jazyce. Navštívila jsem i Společenství dětí, instituci, ve které mají možnost slyšet, vyřčená rozhodnutí, které se týkají jejich školy. Jde tu o praktickou demokracii, která podporuje zodpovědnost, za to, jak o školství pečovat. Tam jsem mluvila s Kevinem a Rebekou, dvěma mini Mandeli, kterým bylo 10 a 12 let. Jsou vedoucími svých tříd a motivují ostatní učit se jazykům, aby zhmotnily své touhy a našli své místo ve společnosti.“
Tyto děti naplnily mou duši. Mluvily se mnou o důležitosti se učit, protože studium jim umožňuje vyjádřit se a čelit svému největšímu nepříteli, extrémní chudobě.

DEN 2: LOIMA, TURKANA: V Keni, kde je více, než milion dětí, z celkového počtu 3,5 milionu všech lidí, trpí potravinovou chudobou. Pak po třech hodinách cesty na sever hlavního města, a několika dalších v letadle, dodávce, nebo pěšky. Natalia dorazila do Turkana. „Boj o přežití tu je nutný každý den, nejen kvůli suchu ale také, kvůli tomu, že je těžký přístup k pitné vodě. Kvůli tomu, že mnoho dětí musí ujít více než 20 kilometrů k podzemní studni v Loima, riskují svůj život.
Když jsem přijela, ženy a děti mě přivítali se zpěvem. Společně jsme si zatančili a nabídli mi, abych si zapletla copy, jako to mají ve zvyku oni. Nejvíc nezapomenutelné pro mě byla nejen ta krutá realita, ale především jejich úsměvy, které mi daly to největší ponaučení.

DEN 3: LODWAR, TURKANA: „Nejtěžší zastávkou při této pracovní cestě, byla Hlavní nemocnice ve městě Lodwar, kde jsou odděleni děti od těch nejtěžších případů podvýživy,“ vypráví Natalia. „Je otřesné vidět, jak kvalifikovaní lékaři a sestry, kteří jsou vybaveni vším k záchraně životů od Unicefu, bojují o každý život v mizerných podmínkách. Spojila jsem se s distribucí léčebných potravin s nejvyšším podílem bílkovin z podzemnice olejné (arašídů), je to jedna z laskavých věcí, kterým se věnují tyto ženy, které mají průměrně osm dětí, a žádné prostředky. A to jde tak daleko, že nejsou deky, na které by si lehla miminka a tak je samozřejmě musejí pokládat do hlíny,“ vzpomíná. „Tam jsem poznala, co to znamená, přeživší. Tak nazývají právě narozeného, který váží 500 gramů. Moc jsem se kvůli tomu trápila. A matka přeživšího, které je 22 let, mi dávala tolik naděje, tím, že mi říkala, jak je vděčná, že její dítě živé a ošetřované.
Natalia společně s lidmi z Unicefu byla v plném zápřahu. Pomáhala změřit a zvážit děti komunity v nemocnici v Lodwar při boji proti podvýživě.

Jako matku, mě toto utrpení velmi bolí. Protože bezbranné dítě je stejné v Nairobi, nebo v el Chaco. Jsme všichni jeden celek a musíme sami o sebe pečovat, ať se nacházíme na kterémkoliv místě planety.

Zdroj: Gente
Překlad: Honza


- Caras - Natalia Oreiro oslavuje svojí čtyřicítku bez make-upu a photoshopu – 18.7.2017

Dospělá, upřímná a dokonalá, trochu nevšední ve světě showbusinessu, kde není ani ve velkých světlech, ale ani ve stínu.

Nejde tu o to, bojovat s časem. Ani tu nejde o to, aby mu člověk čelil. Jde tu o to, projít životem a naučit se být vděčný. Být si vědom svých chyb, pro tentokrát ano, a dostat příležitost začít znovu. Změny přinášejí nové možnosti. A ačkoliv strach a bolest nás v našem životě stále doprovází, a s přibývajícími léty nemáme už tu svěžest jako ve dvaceti, umět žít v přítomnosti, a cítit vzrušení z našich úspěchů, je způsob, jak dosáhnout zázraku z naší zneklidňující identity. Natalia Oreiro už není holčička. Oslavila čtyřicátiny a odvážila se vyfotit bez líčení a bez photoshopu. Možná je to vyjádření toho, že je dospělá, upřímná a dokonalá, trochu nevšední ve světě showbusinessu, kde není ani ve velkých světlech, ale ani ve stínu.

Jak jste se připravovala na příchod vaší čtyřicítky?
Nejsem z těch, kteří si myslí, že když někdo slaví narozeniny, musí nutně zhodnotit svůj dosavadní život. Vždy jsem se snažila pomyslně vymazat to číslo z oslav. Možná proto, že jsem si myslela, že život je cesta. A na ní člověk prochází sny, a představuje si svá přání. Někdy se to všechno člověku podaří splnit, jindy vesmír na přání nereaguje.

Vždycky jste si plánovala, jaký váš život bude?
Ano, vždy jsem měla pozitivní a uctivý přístup k životu. A naučila jsem se, že navzdory osobním a silným snům, se věci stanou, když se mají stát. Když je člověk připravený, a má dostatečnou zralost, aby jimi dokázal projít. O tom je z mého pohledu život. Ačkoliv nezapomínám na to, že právě teď tím procházím, tou čtyřicítkou, tak také vím, že nejsem číslo. Ani se na ten věk necítím, a to jak emocionálně, tak biologicky.

Ale přece jen při příchodu toho věku, jste pocítila, že se něco ve vás začalo měnit?
Ano, už je to dávno. Mám hodně ráda astrologii, numerologii a věřím v planety. Jednou ročně udělám nějaké převratné změny, a myslím, že Měsíc je velmi svázaný s ženami a s přílivem a odlivem. Během posledních dní jsem si všimla, že určité věci, které se mi dějí, jsou spojené s mou převratnou změnou.

Jakým způsobem se ve vás tyto převratné změny projevily?
Například uplynulý rok, byl jeden z nejtěžších, který jsem musela prožít.

Proč to říkáte?
Ačkoliv se jednalo, z hlediska práce, o rok velmi úspěšný, točila jsem a stala jsem se hlavní postavou filmu Gilda, absolvovala jsem koncerty po Rusku a odprezentovala jsem dokument o sobě na festivale v Moskvě, který je natočený už dlouho, tak to byl také rok velmi těžký, protože jsem se cítila emocionálně vyčerpaná a fyzicky velmi unavená. Bylo mi špatně. Hůře jsem spala a neměla jsem energii. Všechno mě stálo dvakrát tolik úsilí. Kromě toho, během natáčení filmu, jsem se rozhodla a odhodlala odstěhovat se z domu. Gilda byl projekt, o kterém jsem vždycky snila, a od prvního okamžiku jsem byla tímto projektem emocionálně a profesionálně pohlcena. Nechtěla jsem a ani jsem se nikdy nesnažila, aby to byl hit, chtěla jsem vytvořit kinematografické dílo. Nerada o sobě mluvím jako o umělkyni, protože pro mě jsou umělci ti, kteří namalují nějaký obraz. Já se považuji za interpretku, a v některých případech za tvůrkyni. To, co se stalo s Gildou, bylo to, že se spojilo populární s respektovaným. Byla jsem tři roky po sobě na festivale v Cannes. A tyto tři roky byly pro mě jako narozeniny. To není náhoda. Jak začne člověk v jednom roce, tak to bude s ním pokračovat v roce následujícím.

Jak jste zvládala natáčet film, být na turné a vystoupení v Rusku, a k tomu mít s rodinou připravené kufry na stěhování?
Lidé se mě ptali, jestli jsem šťastná kvůli všemu, co se mi děje, a mě nebylo dobře. Byla jsem vyčerpaná. Stálo mě hodně práce, zříci se svého domu. Pochopila jsem, že jsem podcenila celý ten proces. Pomyslela jsem si: „Je třeba to změnit, je třeba nějak pokračovat, chci dát svému synovi kontakt s přírodou, nechci cestovat na svou farmu v Uruguayi, abych tam mohla pěstovat svou zeleninu a květiny, v tomto smyslu už mě ten dům nedoplňuje“. A tak jsem odešla. Když jsem přišla do svého nového domu, byla jsem paralyzovaná. Cítila jsem se jako jiný člověk. A to dokonce tak, že jsem během šesti měsíců neotevřela krabice ze stěhování. Vybavila jsem jen pokoj svého syna, vyndala jsem jen část svého oblečení, a nechala jsem nábytek v přívěsu. Ve svém pokoji jsem měla matraci na zemi. Nemalovala jsem. Celou tu dobu jsem se ptala: A teď směřuji kam?

Našla jste odpověď na to, z čeho pramení taková pochybnost ze změny a proč máte takové pocity?
Věděla jsem, že jsem pod vlivem čtyř planet a ty vlivy byly nejsilnější. Pochopila jsem, že musím některé etapy ukončit, a uvolnit tak prostor pro další. To ve mně vyprovokovalo určitou slabost, a ten pocit vyčerpání a dojem, že už to dál nezvládnu. Některé planety jsou na prolomení bariér. Vzdát se zátěží, které člověk nese, protože jsou těžké.

Jak se projevil vliv planet ve vašem každodenním životě?
Byla jsem velmi zmatená, četla jsem mnohé filmové scénáře, ale nakonec jsem se v žádném z nich nedokázala najít. Nabídli mi velmi odlišné projekty a já jim na to odpovídala tak, že v sobě necítím tu energii na to, abych ty role ztvárnila. Potřebuji to cítit uvnitř sebe. Když se na sebe více podívám… Začala jsem cvičit jógu, věnovat se bioenergetice, znovu jsem začala chodit na hodiny zpěvu. Zabírat se s věcmi, které mě posilují, a mít svůj osobní prostor ve světě Oreiro, což znamená nedělat 18 tisíc věcí za den. Někomu, kdo dělá stále to, na co byl vždycky zvyklý, mu to nakonec přinese vyčerpání. Protože já jsem byla vždy ženou, která měla mnoho energie, že když pak cítím, že tu sílu v sobě nemám, tuším, že je něco špatně. Moje krize nastala už dávno, ptala jsem se, kdo jsem, co chci, bolelo mě tělo. Šla jsem dolů po schodech a nedokázala se pohnout. Nevěřím na náhody, ale na příčiny.

Nepomyslela jste na to, že to, že se cítíte špatně nastalo proto, že jste vyčerpala svou energii, že jste ji využívala velmi intenzivně a neúměrně navzdory její kapacitě?
Proto teď cítím, že nyní nastala ta chvíle, abych to začala měnit, a opravdu si to užívala. Ale je pravda, že v nejšťastnější chvíli mého profesionálního života, když mě někdo objal, aby mi tak pogratuloval za mou práci ve filmu Gilda, neměla jsem sílu, abych mu to objetí vrátila, a ani na to, abych mu poděkovala. A tak jsem se zeptala sama sebe: Jaký je smysl života, když člověk nežije tím, co je teď a tady, neužívá si úspěchu, jen kvůli tomu, že hodně pracoval?

To je typická reakce někoho, kdo se připravuje na krizi středního věku. Přemýšlení nad zkušenostmi, které jsou předzvěstí toho, že za chvíli ta krize nastane…
Očividně, já jsem vždy říkala svůj věk. Co víc, mnohokrát jsem si i přidala roky, protože jsem vždycky měla vzhled mnohem mladší. Ale přísahám, že jsem nedoufala v to, že oslavím své čtyřicátiny, a začnu na sobě něco měnit, změny přišly samy. Ah, ne, lžu, něco jsem si přece jen slíbila. Přestat jíst rafinovaný cukr. Teď jím melasový cukr.

Ale stále nedokážete přestat jíst čokoládu, protože máte nutkavou potřebu…
Ano, čokolády jsou má největší slabost.

Jak vypadala soukromá oslava vašich čtyřicátin?
Překrásně. Odjeli jsme s manželem a synem do Tukum (pláž u Karibského moře, pozn.) Odjela jsem tam na týden, byla to velmi zvláštní dovolená. Byli jsme na pyramidách. Vše bylo velmi osobní a spontánní. Je něco, co musím upravit v téhle nové etapě mého života. A to je, dělat věci ve chvíli, kdy mám chuť je udělat. Protože během mnoha let, možná kvůli své profesi, nebo částečně také kvůli výchově, jsem vždycky hledala uznání, aby mě ostatní milovali. No ale, pak děláš věci, abys toho druhého nezklamala, zapomínáš na sebe samou, v jednu chvíli si řekneš, jestli tě to, co děláš, činí šťastnou. Je velmi těžké všem vyhovět. A druhý se tě pak zeptá: “A co já?…” To, co jsem potřebovala, byla nová etapa beze spěchu. V blízkosti své rodiny. Abych se ještě více cítila sama sebou.

Jak na to, že k vám dorazila tato krize a tato nová etapa, zareagoval váš manžel Ricardo Mollo?
S velkou trpělivostí. Je to zvláštní člověk. Je to muž, kterého miluji a můj životní kamarád. Ricardo je velmi moudrý muž. Každý z nás má dvě priority, kam patří i výchova našeho syna. To co v něm mám, a to, co pro mě znamená, je požehnání, kromě toho, že je můj kamarád, můj partner a má láska, je také Ricardo můj mistr. A to nevychází z toho, že k němu cítím velký obdiv, ve skutečnosti, když jsme si vyšli na ulici, z deseti lidí, kteří nás zastaví, chce devět z nich mluvit s ním, a jsem na to velmi pyšná. Už je tomu 17 let, co jsme spolu, a na konci roku, oslavíme 17 let od doby, co jsme se vzali.

Proč říkáte, že je Ricardo váš mistr?
Pro mě existují lidé, kteří se vidí v tom, že zestárnou anebo v tom, že stále vyrůstají. Já v něm samozřejmě vidím člověka, který stále roste. Je to člověk, který všechno zvládl, který udělal vše, co chtěl, ale který mě také učí každý den. Když jsem ho poznala, bylo mu 43 let a mě bylo 23. Ricardo je někdo, kdo se rozhodl být šťastný. A to být šťastný stále. Je to muž, který ví hodně o výživě, o tom, co posiluje tělo, a věci bere s neuvěřitelným klidem. Kvůli ničemu se nikdy nevztekal. Také jemu nabízeli mnoho věcí a to velmi různorodých, ale když se s něčím z toho neztotožní, Mollo to nechá být. Velmi mě učí.

Je váš vztah ten, kde dialog je součástí vaší doby a vašeho soužití?
Ano, my si hodně povídáme. No, zpočátku jsme byli přátelé. A měli jsme mnoho společných zájmů, od lásky až ke kamenům. On je ten, kdo mě ani pořádně neznal a daroval mi turmalín (barevný polodrahokam, pozn.). Já jsem ho poznala přes jedny přátele. Znala jsem jeho hudbu, ale jeho ne. To první, co ve mně vzbudilo pozornost, byl jeho úsměv. Pak jsme se potkali znovu v mém domě, kde jsem měla setkání s přáteli hudebníky, abychom si dali hodinu jógy. V té době jsem už žila v mém domě ve čtvrti Santa Rosa a neměla jsem moc nábytku. Dlouho potom mi Ricardo přiznal, že jsem mu připadala opuštěná a že ho ke mně něco přitahuje, aby na mě dával pozor a aby mi pomáhal. Já jsem se do něj šíleně zamilovala. Je to velmi laskavý muž, hodně romantický, je hodně vzdálený od toho, jak vypadá, když se objeví na pódiu anebo jaký budí rockerský vzhled. Umí naslouchat, je solidární. V době, kdy jsme se poznali, jsem mu nabídla, aby zůstal v mém domě. Já jsem tehdy jela na turné po Rusku, a když se vrátila, zeptal se mě, jak se mi dařilo. Odpověděla jsem mu vyhýbavě. Měla jsem strach, že zjistí, jaký poprask a šílenství jsem v Rusku vyvolala a že mě nechá. (Směje se)

Jak se vám podařilo seřadit planety k vašemu citovému poutu, když jste si uvědomili oba, že jste populární, mocní lidé, které miluje tolik lidí?
Nejvyšší zásluhu má na tom on, protože Ricardo mi pomohl vyrůst. Každou věc, kterou dělám, když se třeba věnuji hudbě, s ním sdílím a on mi s ní pomáhá, abych ji dokončila. Vždycky na mě dával velký pozor, a nikdy nebyl krutý se svými komentáři, když se mu něco nelíbilo anebo o tom všem nebyl přesvědčený. Opatruje mě. Miluje mě. A já miluji jeho.

Zamilovala jste se mnohokrát?
Jednou, kdy jsem se zamilovala hlubokou a skutečnou láskou, bylo to do Ricarda. Když jsem měla předešlý vztah, (s Pablem Echarri) byla jsem moc mladá, byla jsem zamilovaná, to ano, ale jiným způsobem. S ním jsem byla velmi sama a jeho rodina se stala jakoby mou rodinou. Byli jsme naprosto rozliční. Můj úhel pohledu na lásku, byl vždy na lásku romantickou, nikdy to nebyla láska vášnivá. A hlavně romantická láska má co dělat s citlivostí lidí a to nikdy nezapomenu.

A co sex? Na jakou příčku ho v partnerském vztahu ho dáváte?
Samozřejmě, že sex je důležitý, když jeden druhého partnera miluje. Pro mě však vždycky bylo důležité poslouchat toho druhého, moci se na něj podívat, nechat si záležet na romantických detailech, prostě být. Je spousta lidí, kterým to spolu klape v posteli, ale potom se nesnesou. Jsou lidé, kteří spolu mluví zle, a nacházejí se ve vztahu stále na tom jednom a samém místě. Pro mě musí existovat yin a yang.

Jakým způsobem se vyrovnáváte s krizí, když yin a yang jsou v rovnováze nebo když nejsou vyrovnané?
Ricardo má ryzí charakter a dovolím si tvrdit, že ho nikdy nevidíš naštvaného. Se mnou byl naštvaný málokdy a to kvůli vážnému důvodu, ale ta naštvanost byla minimální. Já jsem divoch, ale vždycky jsem utnula konfrontaci a divokou diskuzi. Nikdy jsem nedovolila, v žádném ze svých vztahů, aby to pouto bylo plné řevu. A to má hodně společného s tím, že mí rodiče se nikdy takto nechovali, takovýmhle způsobem a není to tak ani postoj, ve kterém bych se cítila pohodlně já. Možná, a to přiznávám, mám někdy ironický tón, který může někoho naštvat, ale nekřičím. Mám černý humor a jsem ironická. Myslím, že je to můj způsob, jak s určitým humorem brát věci, kvůli kterým se necítím příjemně. Jsem k sobě samotné náročná, a o to se snažím i u toho druhého. Jsem disciplinovaná.

V jakém stavu je v současnosti, po 17 letech, co jste spolu, vaše manželství?
On je stále mimořádný kamarád a je to nádherný muž. Má jiskru. Kromě toho, jako otec, žije hodně přítomností. Vidím ho, jak si hraje s naším synem, a znovu se do něj zamilovávám.

V srpnu váš muž oslaví šedesátiny…
Ano, ale nevypadá na to. A víš proč? Protože jeho duše je velmi mladá. Jeden by řekl, že má uvnitř své duše pevně se držící dítě.

Stále Molla vnímáte jako svůdného a sexy?
Anoooo, pořád. A nejen na mě působí stále sexy, když jdeme po ulici, ženy různého věku na něj křičí: „Mollo miluji tě“.

Popadá vás žárlivost?
Nikdy jsem nebyla žárlivá. Lidé se jen tak nerozdělují, lidé od sebe odchází, protože chtějí. A to, že někdo obdivuje mého partnera, pro mě nepředstavuje žádné riziko.

Děje se to samé vašemu muži, když slyší mužské lichotky na vás?
Vždycky jsem měla velmi žárlivé muže. V jednu chvíli, a už je to dávno, se mě Mollo zeptal, co by se stalo, kdyby měl romantickou aférku. Odpověděla jsem mu, že bych to stále brala jako práci. I když by měl románek s nějakým jiným člověkem, nakonec by se mu stalo v tom románku to samé, proč to své ženě udělal. A když se to stane, je to proto, že něco ve vztahu nefunguje. Láska je pro mě něco mnohem hlubšího, než jen něco fyzického.

Kdybyste měla napsat úvodník k vlastnímu rozhovoru. Jak byste popsala, že jste oslavila čtyřicítku?
Proces, jakým jsem došla ke čtyřicítce, záležel na tom, jak jsem překonala vlastní hranice a rostla sama v sobě, proto na povrchu vypadám stejně jako uvnitř. Během své kariéry a mého života, jsem se vždy snažila být skutečnou ženou, se vším, co to obnáší. Naučila jsem se pochopit, kdo jsem, protože, to, kdo jsem, mě bude doprovázet po zbytek mého života. Vždycky jsem věděla, že jsem hodně zajímavá, mluvím kreativně, a to i uvnitř, což je vidět na mé kráse, která je vidět navenek. Cena za mou svobodu vždycky bylo pracovat se svými vlastními limity, abych se překonávala, a abych mohla dělat nové věci. Nikdy jsem nechtěla, a ani jsem se o to nesnažila, abych se stala kopií sama sebe. Nejsem proti chirurgii, ale pro herce, jsou jeho nástrojem gesta.

Ale někdy jste spadla do rukou estetickým chirurgům?
Ne, nikdy. Do rukou chirurgů jsem spadla jedině, když mi operovali slepé střevo. Jinak nic.

A když se postavíte před zrcadlo a spatříte nějakou tu vrásku, obtěžuje vás to, dotkne se vás to?
Vždycky jsem se tomu hodně smála, je jasné, že nemám obličej, jaký jsem měla ve svých dvaceti, ani ve třiceti, ale je to, to, co mám, a snažím se o něj pečovat.

Trápíte se tím, že stárnete?
Víš, co mě nejvíce v životě trápilo, není stárnutí, ale to, že mi odmalička říkali, že jsem neviňátko. Nechápala jsem, proč se tak stalo, co mi tím chtěli říct, ani čeho se to týkalo. Trápilo mě, že na mě nekoukají jako na herečku. Dnes, se mi přes práci, podařilo, že jsem se poznala, chci si to teď užít, pochopila jsem, co to znamená být neviňátko, a co to je být herečka. Víš, co mi jednou někdo řekl?: “Vážit si tě jako herečky lidé budou, až nebudeš mladá, protože být mladá a hezká, neznamená, že budeš vážená”. Dnes jsem se smířila s předsudky, a s určitými obavami. Někdo tehdy slovy vyjádřil to, co jsem nakonec pochopila: “Nevinnost je něco, co nedokážeš získat prací, všechno ostatní se naučíš. A nevinnost tě neopustí nikdy. A i když ji jednoho dne ztratíš, ztratíš tak i celý svůj talent.” Chápu, že mám mimořádnou práci s obyčejným životem. Moje povaha je veselá, čiperná, a bezprostřední. Komedie mě přiblížila k lidem. Teď se chystám na další filmovou úžasnou komedii a zrovna tohle má co dělat s tím, o čem tu mluvím, čelit krizi s příchodem čtyřicítky.

Užíváte si toho, že jste vnímána jako bohyně a sexy žena?
Užívám si toho v případě jako je Gala de Caras nebo když jsou ceny Martín Fierro, a kromě toho, užívám si moc ty přípravy na tyto akce. Jsem to já, kdo si vybírá boty, oblečení, jaký druh líčení použít i účes. Prožívám to bez stresu. Jdu po červeném koberci a hodně si to užívám. Ale v osobním životě taková nejsem. Protože pro mě, vystupovat jako bohyně, je jednoduše hra. Ta samá hra, jakou jsem hrála, když jsem byla malá a převlékala jsem se v Uruguayi. V mých čtyřiceti, jsem se nezměnila v něco, co jsem nikdy nebyla. Jsem stále ta stejná, myji koupelnu, vynáším odpadky, uklízím v domě, a také jsem ta, co se projevuje jako bohyně a hraji si na to, že jsem diva. Já se cítím dobře v jednoduchosti, pocházím ze skromné rodiny, a i když jsem nabyla bohatství, nezměnila jsem se v někoho z vyšší společnosti. Vkus nemá nic společného s penězi, ale jenom s dobrým vkusem. Výchova, pro mě není to, naučit se dobře zacházet s nožem, ale cítit respekt k nejbližším.

Peníze vás nikdy nevytrhly z vašich kodexů a způsobu života?
Už pracuji od 12 let. Vydělávala jsem víc než moji rodiče. Od 12 do 16 let jsem v Uruguayi natočila 36 reklam. Byla to tehdy například řada s džíny. Dělala jsem přehlídky a reklamy se spodním prádlem. Druhotně jsem natáčela i večer. A neskončila jsem s tím, i když jsem přišla do Buenos Aires.

Je pravda, že jste s tím nepřestala ani jako s druhotným zaměstnáním, stalo se vám, že jste si při natáčení reklam cítila nepohodlně anebo frustrovaně?
Stalo se mi to, když jsem do toho všeho studovala různé věci, zpěv, tanec, herectví... Záleží na tom, čím chceš být a co chceš v životě dělat. Vždycky jsem věděla, že chci být herečka. A moji rodiče mi v tomto procesu pomohli a podpořili mě. To nejlepší, co mi dali, je svoboda. A za to jim budu vždycky vděčná. Byli přísní, nároční, ale doprovázeli mé přání.

Co se vám nejméně líbí na vašem těle? Máte celulitidu?
Ano, všechny ženy mají celulitidu a nelíbí se mi to. To nejhorší na mém těle se však nachází od pasu dolů.

Ale vždycky jste byla prdelatá holka…
Ano, ale ty moje nohy…nikdy nebyly mou nejlepší částí těla. A ne že by mi nevadily vrásky, nechci se povyšovat. Je to, jak to je, a já se s tím musím smířit. Jasně, že by se mi líbilo mít vyžehlený obličej a nemít je, ale potom mě dají před kameru a já nebudu mít žádný výraz.

Jaké jsou vaše fyzické a estetické tipy při péči o sebe samou?
Například vyzkoušet všechna ošetření neinvazním laserem, která existují. Já je sama zkouším na obličeji a krku. Také si odstraňuji skvrny z obličeje pulzujícím světlem, se špičkou z diamantů a s válečky, které produkují teplo a více kolagenu. Ale také piji hodně vody, jím přeměněný pyl (od včel, pozn.) a lžíci jedlé sody jednou denně. Nejím maso a smažené jídlo. Ryby sem tam. Jím hodně čočky, abych měla hodně železa a jím chininová semínka.

A váš syn také vyžaduje tak pečlivou a náročnou stravu?
Ne, on není vegetarián. Nikdy jím nebyl. Vždycky jedl ryby a to už od mala. Když přijede do domu své babičky, ta mu smaží řízky a jemu moc chutnají, ale jinak to není dítě, které by jedlo hodně masa. Atahualpa miluje ovoce, a já, jako maminka, mu nic nezakazuji. Když jde k někomu na narozeninovou oslavu, ví, že může jíst všechno, co chce. Mollo jí hodně ryby. A já vůbec nejím červené maso.

Jste posedlá svým tělem, detailistka a náročná žena, jako když jdete pracovat?
Jenom, když musím pracovat.

A když nepracujete?
Dám si čokoládu i moučníky. Čokolády dokážu sníst celé tabulky…jsem na ní závislá od malička. Mám ráda cukrářské výrobky a všechny druhy z kakaa. Ale když musím pracovat, začnu se hlídat a jsem velmi důsledná. Mým oblíbeným jídlem je pizza a mým oblíbeným zákuskem je čokoládový dort. Má normální váha je mezi 56 a 57 kily. Když jsem musela hrát Gildu, zhubla jsem sedm kilo, a když jsem měla hlavní roli v Infancia Clandestina musela jsem přibrat pět kilo.

Kromě toho, že pěstujete orchideje, jaké další záležitosti se vám líbí dělat v přírodě?
Velmi ráda sázím různorodé rostliny. Když jsem byla malá, a dostala jsem svůj první plat, hned jsem zapřemýšlela nad tím, kolik si za ty peníze budu moci nasázet rostlin. Mám ráda hlínu, teď, co jsem se přestěhovala, budu mít vlastní velkou zahradu na obdělávání.

Jste sběratelka?
Sběratelka je silné slovo, ale když se mi něco líbí, koupím si to. Miluji ruský porcelán, a to především v modro-bílém provedení. Moji fanoušci mě velmi obdarovali. Pokaždé, když, odjíždím, můžu v hotelu zapomenout své oblečení od Valentina, ale nikdy tam nenechám ruský porcelán. Také mám ráda majoliky (smaltovaná keramika). A zbožňuji dobové klobouky.

Ale nenosíte je…
Ne, ale moc se mi líbí a sluší mi. Mám hlavu jako hrom, takže se mi stane i to, že mám hodně klobouků, které jsem si koupila, ale nevejde se mi do nich hlava. (Směje se). Také mám radost ze starožitností a pořád chodím na trhy. Další věcí, kterou si už hodně dlouho kupuji, jsou starožitné záchody.

Cože?
Ano, lidé se smějí, ale nevíš, jaké to je, především anglické, ručně malované. Mám různé…především ty první záchody, které existovaly. Také mám vaničky a mnoho mozaikových oken.

Co ráda nakupujete?
Mám hodně ráda architekturu a tak si kupuji různé kousky z demolicí. Velmi se mi líbí antická architektura, francouzská architektura a anglická železnice.

Jste hodně chtivá, jak se to teď zdá? Co chcete, to chcete hned?
Jsem, ale ne zase až tak. Už jsem začala si nevšímat věcí, na kterých jsem byla závislá. V posledních letech mého života, jsem se naučila poznat a přijímat, jestli se něco musí stát, stane se, a když se s tímto ztotožňuji, stane se to ve chvíli, když jsem připravena to přijmout. Je pravda, že jsem hodně vytrvalá. Když se něčemu zavážu, od té chvíle, už plánuji a myslím na detaily, na všechno. Také si představuji, co všechno udělám, když sama sebe vidím na nějakém místě, tak pak to mohu zahrát. Teď, když se mi nepodaří představit si sama sebe na nějakém místě, ať mi nabízí sebevíc, co chtějí, nepřijmu to.

Na galavečeru Martín Fierro v roce 2016 jste vyhrála cenu za Nejlepší herečku, ale nepředstavila jste si, že vyhrajete.
Nikdy jsem si nemyslela, že mi to dají, kdybych si to byla představila, měla bych šaty s třemi vlečkami. (Směje se)

Co je to pro vás estetika?
Pro mě je to hra a důležitá přísada, s kterou mohu pracovat.

A kdo je estetická Natalia? V osobním a soukromém životě?
Jsem ráda v širokých sukních s volánky. Miluji plátno a texturu. Byla jsem vždycky hodně hippie a miluji, když chodím bosa.

Malujete se?
Nikdy. Nikdy se nemaluji, pokud nemusím do práce. Proto jsem chtěla udělat tento druh fotek, o mnoho více odhalených, mnohem více mě podobných, taková, jaká jsem a jak se cítím teď.

Co se chcete ještě naučit?
Ráda bych sama sobě věřila, ráda bych dokázala říct, jsem vyrovnaná, jsem tohle, a mám tohle, abych to darovala. Co se týče osobního života, chci zůstat v harmonii s mým okolím a spolu s mou rodinou. Užívat si života. Jsem člověk přirozeně velmi požitkářský, jako mé znamení, jsem Býk. V životě jsem velmi labužnická, miluji cestování po světě a ráda žiji ve spokojenosti. Ale také se dokážu adaptovat všem různým okolnostem. Profesionálně, chci vkročit do projektů druhých, kteří si jich váží a věří v to, že jim mohu něco předat. Ale v tuto chvíli, mám potřebu ztvárnit něco osobního. Právě píšu dva příběhy a jsem velmi nadšená z výsledků. A to hlavně proto, že věřím sama sobě. Vždycky jsem něco přidávala do svých projektů a dávala jim nápady, které fungovaly. Teď chci být producentkou toho, co bych ráda chtěla dělat a vyprávět.

Je ještě něco, co byste chtěla změnit, když přišla čtyřicítka, kromě toho, že chcete věřit sama sobě a být spolehlivá?
Ano, moci říct, to jsem udělala já. To má co dělat s tím, abych se cítila mnohem více jistá a více si důvěřovala. Hodně se mi líbí například mystické báje a mnoho z nich se stalo součástí scénářů jak v mém životě, tak v mé kariéře. Věřím, že když se člověku naskytnou příležitosti, musí být ostražitý. A to souvisí s tím, být na tom správném místě, v tu správnou chvíli, pochopit to, vnímat to a přijmout, co nám vesmír přináší.

Zdroj: Caras
Překlad: Honza


back