Natalia
Rozhovory + články:

2020
- Caras: Natalia Oreiro: „Sama sebe často rozebírám“ – 11.11.2020
- La Nacion: Natalia Oreiro v dokumentu Nasha Natasha vysvětluje svůj vztah k Rusku: „Je to vzájemná láska, která se utvořila časem.“ - 2.8.2020





Caras: Natalia Oreiro: „Sama sebe často rozebírám“ – 11.11.2020

NATALIA OREIRO HLEDÁ SVOU NEJLEPŠÍ PODOBU

Z Uruguaye, kam odjela se svým synem Atahualpou kvůli nové roli moderátorky soutěže Got Talent, mluvila s časopisem Caras o zvláštním roce ve své kariéře. Čtyři měsíce nevyšla z domu ani do supermarketu a užívá si roli učitelky svého syna.
„Mám to štěstí, že Ata je dítě, které se snadno adaptuje na změny. Má v sobě ten úžasný klid, díky kterému jsem se zamilovala i do jeho táty.“

Ne vždy najde snadno volný datum, a i když si to většinou umí zařídit, je to poprvé, co Natalia Oreiro nemá tak plný kalendář.
„Někdy je kolem takový zmatek, což je obtížné, takže se snažím využít tyhle chvíle, abych se hlouběji pozorovala. Momentálně se nacházím v takové životní fázi, že hodně pracuji na tom, abych se našla, abych byla šťastná. Ráda v sobě nalézám něco nového a pronikám do své mysli, do svých nejtemnějších stránek, a ráda se poznávám do hloubky“ , shrnuje herečka, která metodou pokus-omyl každý den zjišťuje něco o sobě a hledá tu nejlepší verzi sebe sama.

„Je dobré se neustále hledat a najednou si uvědomit, že se člověk mění a s ním i jeho priority. Je hodně věcí, od kterých bych se chtěla oprostit a zbavit se jich. Jako každý člověk mám dvě stránky – jsou dny, kdy jsem k sobě kritičtější, což mě nutí na sobě pracovat víc, ale zároveň se stává, že si nevychutnám své úspěchy tak, jak bych chtěla. Cítím, že jsem na správné cestě a že občas prudce odbočím jinam kvůli tomu, že už mě některé věci prostě tolik nebaví“ , říká Oreiro, která několik měsíců trávila se svým synem Atahualpou ve své rodné Uruguyai kvůli moderování soutěže Got Talent.
„Pro mě to bylo velké překvapení, hlavně proto, že se nepovažuji za moderátorku. Pokaždé, když mi moderování nabídli, jsem to odmítla, protože se na to člověk musí hodně připravovat. Ale když mi to nabídla Uruguay, cítila jsem jakousi soudržnost s účastníky, protože všichni jsme v určitou chvíli chtěli, aby nám někdo dal takovouto příležitost. Když jsem mluvila s produkcí, řekla jsem jim, že to je poprvé, co to budu já, protože se chovám spontánně a přirozeně. Pokud bych to brala moc vážně a připravovala si každý gala večer, nebyla bych to už já. Protože já dělám vtipy, když se spletu, směju se sama sobě, a právě to je publiku blízké“ , uznává ta, která za této situace natočila 4 filmy a má připraveno ruské turné, které se musí přeložit na jiné datum.
„Rok 2020 byl bez pochyby úplně jiný – spousta projektů byla pozastavena a už se překládají na rok 2021. Například natáčení filmu „Santa Evita“ (Svatá Evita) pro Disney Fox, který produkuje Salma Hayek, budeme dělat na přelomu března a dubna.
Upřímně, vzala jsem to s velkým uvědoměním, odpovědností, trpělivostí a přijala jsem to, co se právě dělo. A jsem velmi vděčná za ta privilegia, která máme jako rodina, protože každého se to dotýká jinak. Myslím, že děti jsou neviditelnými oběťmi této pandemie. Protože všichni se soustředí hlavně na seniory, pro které je to nebezpečné nejvíce. Ale ty důsledky, které to bude mít pro děti, záleží na tom, jak se k tomu postaví společnost po celém světě“.


Postarat se o syna bez toho, abyste vyšla z domu, byla ta největší změna?
Pro mě byla velká výzva, abych se přizpůsobila jako máma a zároveň jako učitelka, protože jsme to byli my rodiče, kdo měli každodenní pokyny ze školy a museli se s dětmi učit. A táta, stejně jako já, jsme přizpůsobili svůj život tomu, co bylo momentálně potřeba. A osobně musím říct, že mě to hrozně baví. Je to, jako bych se zas vrátila do 3. třídy. Vrátila jsem se k čtení a psaní, hodně jsem pomáhala synovi s gramatikou a matematikou. A mám štěstí, že se Ata rychle přizpůsobuje změnám, neměl s tím žádné problémy. Je moc rád, že se s ním učíme a má s námi víc trpělivosti, než my s ním. (směje se)

Přestěhování na venkov vám během karantény dodalo „čerstvý vzduch“.
Ano, stejně, jako když jsem se stěhovala z Palerma na venkov, musím uznat, že mi to trvalo hodně dlouho. S mými rodiči jsem se hodně krát stěhovala. A když jsem přijela do Argentiny, tak tam také. Bylo to právě, když jsem se nastěhovala do svého domu v Pasaje Santa Rosa v roce 1999. Našla jsem své místečko a měla pocit opravdového domova. Později se ta čtvrť rozrostla, začal tam být hluk a já jako matka jsem potřebovala taky nějaký kousek zeleně a kontakt s přírodou. Tak jsme se rozhodli, že se přestěhujeme. Bylo to, když jsem natáčela film Gilda, a stálo mě to hodně úsilí odtamtud odejít. Asi půl roku nebo rok se mi pořád po tom domě stýskalo a byla jsem i trochu smutná. Ale ta možnost mít velkou zahradu s tolika stromy, zahrádku na pěstování, mé rostliny, květiny, mého psa a kočku – za to všechno jsem vděčná každý den. Ata leze po stromech, vyšplhá, sleze, běhá - má tam velkou volnost.

Tu, kterou mu vštěpujete i ve své výchově?
Myslím, že člověk se nikdy nepřestává učit být rodičem, je to neustálé učení. Já jsem to charakterizovala tak, že se člověk rozdává, a je to tak. Já bych se pro svého syna rozdala, stále se starám o jeho štěstí, volnost a růst. Snažím se, protože někdy mi nejde mu povolit, to se také musím naučit. Dát mu křídla, aby byl volný. Každý den sama sebe jako matku utvářím a zase rozebírám na kousky. Snažím se neopakovat rozkazy, snažím se znovu naučit to, co mě naučili rodiče – což ze mě udělalo tu ženu, jakou jsem dnes. Dnešní Natalia, je to, co je. (směje se)

Co k tomu přispělo, abyste se stala právě takovou ženou?
Volnost, důvěra, abych si mohla splnit svůj sen, dále to, že jsem odjela žít do jiné země ještě tak mladá (v 16), a také podpora, i když se v mé rodině tomu nikdo nevěnoval. To jsou věci, o kterých v souvislosti s mým synem přemýšlím každý den, a přiznám se, že z toho mám obrovský strach. Kdyby mi za 6 nebo 8 let můj syn řekl, že chce odjet žít do jiné země, nevím, jak bych se s tím vypořádala. Budu se snažit být dostatečně spravedlivá a brát v potaz svůj vlastní příběh, abych ho mohla podpořit. Chtěla bych mu nechat v jeho rozhodnutích volnost, nechat ho i spadnout s tím, že tu pro něj vždy budu, abych mu pomohla se znovu zvednout. Ale jen ať zkouší. Musím uznat, že ne vždy mi to jde. Jsem taková ta příliš ochranitelská matka a nelíbí se mi to. Možná je to proto, že je to mé jediné dítě a veškerou energii investuji do něj, a všeho se bojím. Ale snažím se ho vychovávat tak, aby z něj byl mírumilovný a milující člověk, který je solidární, empatický, veselý. A musím říct, že to on je. Vždy chce rozesmát své kamarády a učitele, hrozně rád dělá vtipy, je velmi kreativní, nápaditý, laskavý a milý. Dítě, které do svých slov dává i city. Každý den mě překvapuje. Myslím, že jako matka jsem stejná jako moji rodiče, když vychovávali mě.

A jako dcera?
Nevím, jakou dcerou jsem byla, ale můžu říct, jakou dcerou jsem teď. Protože člověk nikdy nepřestane být dítětem, ne? Nebo možná přestane až tehdy, když se sám stane rodičem. Myslím, že jako dospělá dcera jsem víc společenská, než jsem byla v dětství. Začala jsem pracovat ve 12 letech a vždy jsem byla rebelka. Když mi rodiče na něco řekli „ne“, vždy jsem si v tom našla nějaké „ano“. Snažila jsem se je přesvědčit, a když se mi to nepovedlo, stejně jsem si to udělala po svém. Nejsem za to ráda, ale byla to zkrátka moje osobnost, jejíž část ve mně zůstala dodnes. Ale vždy jsem byla ohleduplná a nechtěla, aby rodiče trpěli kvůli nějakému mému rozhodnutí. Vlastně, když jsem se přestěhovala do Buenos Aires, nejbolestnější pro mě bylo vidět jejich slzy, když jsme se loučili u autobusu. A ta snaha zadržet slzy do té doby, než se autobus rozjel. Toho všeho jsem si všímala.
A potom jsem rodiče podpořila v jejich zálibách. Moje matka vždy milovala zpěv, ale stud jí zabránil zpívat na veřejnosti. Já ji ve zpěvu podporuji, má krásný hlas. Studuje zpěv u jedné mé kamarádky, vždy byla umělecky zaměřená – maluje nádherné obrazy. A můj otec byl vždy vtipný, spořádaný a praktický člověk. Je to podnikatel, ale s velkým smyslem pro humor. A myslím, že můj syn to zdědil po něm.

Jak moc se spojujete s tou dívkou, kterou jste byla, když vám bylo tolik, jako vašemu synovi dnes?
Hodně se s ní spojuji. V mém dokumentu „Nasha Natasha“, který hodně vypráví i o mém dětství, se vracím do domu mé babičky Hildy a vyprávím, jaké to bylo, když mi bylo 8. Ukazuji tam malé domovní skladiště, které bylo v Cerro de Montevideo, kde jsem trávila hodiny tím, že jsem si hrála na herečku. Tam jsem si začala plánovat svůj budoucí život. Když jsem se vrátila a propojila se s tou dívkou, zavřela jsem oči a došlo mi, že jsem sama sebe nezradila. To mě dost uklidnilo.

Vy podporujete výchovu bez elektroniky, ale zároveň jste čím dál více závislá na sociálních sítích. Není to v rozporu s vaším přesvědčením?
Ve skutečnosti jsem pro co nejmenší kontakt s moderními technologiemi. Někdy je to těžké, zvlášť v současné situaci. Co se snažím propagovat, je normální a přirozený život, aby můj syn měl vztah k přírodě, ke zvířatům, k vlastní představivosti a vnitřnímu já. To všechno aby bylo silnější a hlubší a mělo to delšího trvání než čas, který stráví v digitálním světě. Takhle to děláme od malička a pro něj je to přirozené, takhle si to vybral i on. Baví ho ruční práce, různá řemesla, byl se podívat v truhlářské dílně, pokračoval každý den v kurzu origami, každý den až do soboty má kroužek. Taky ho hrozně baví jezdit na koni a navštěvuje jednu nadaci, kde zachraňují týrané koně, což je moc hezké. Bez pochyby je tam rozpor v tom, že on vidí, že jsem tak často připojená, a také mi to často připomíná. Dává mi najevo, že jsem až moc přilepená k telefonu, a trochu mě ztrapňuje. (směje se) Ale jsem ráda, že mě na to upozorňuje.

Váš syn vám dává zrovna takové lekce jako vy jemu?
Myslím, že můj syn mi určitě dává větší lekce než já jemu. Každý den mě překvapuje a hodně mě toho naučí.

V čem se nejvíce podobá Ricardovi Mollovi?
Ata je tátovi hodně podobný. Hodně lidí říká, že je podobný mně, ale já myslím, že je celý táta. Chodí jako on, má trpělivost, takový vnitřní klid, který má Ricardo a který miluju, a potom má v sobě i extrovertní a zábavnou stránku, kterou asi zdědil po mně, protože rád vtipkuje.

Je to poprvé, co trávíte tolik času se svým manželem doma?
Pravda je, že spolu s Ricardem dost času trávíme spolu, ale i odděleně kvůli naší profesi. Ata mě na zájezdech vždy doprovází, ale Ricardo někdy nemůže. A teď je to trochu taky tak. Musela jsem přijet do Uruguye, vlastně teď jsem tady s Atou, takže máme chvíle, kdy jsme hodně spolu, ale i chvíle, kdy jsme každý zvlášť. Zpočátku ano. Já jsem během prvních čtyř měsíců nevyšla z domu. Nikam. Ani do supermarketu. Máme tu výhodu, že to tu máme velké, což není úplně běžné. Je důležité, aby každý měl svůj prostor, místo, kde by mohl v klidu přemýšlet a měl své soukromí. On má svoji pracovnu, já miluju kuchyň, takže tam trávím nejvíce času tím, že dělám dorty.

Říkala jste, že jste každý den udělala jeden dort „marquise“. Překonala jste svůj vlastní rekord?
Já miluju zákusky a také je moc ráda jím. (směje se) A odmalička, když jsem se vrátila ze školy a maminka pracovala ve svém kadeřnictví, já zůstávala doma a trénovala dorty a moučníky. A ona mi vždy říkala: „Nakonec to všechno musím sníst já.“ A dnes to dělám zas – největší cukrářka u nás doma jsem já – dělám čokoládový marquis, mandarinkový dort, jablečný koláč, sušenky, prostě všechno. Strašně mě to baví!

Také jste řekla, že abyste se udržela ve formě, začala jste s online lekcemi cvičení. Vydržela jste u toho nebo jste to vzdala?
Ne, cvičím 3-4x týdně s mým trenérem Martínem Venturinem. Nebýt jeho, nejsem do cvičení nijak moc nadšená. Baví mě třeba jezdit na kole nebo dělat cokoli na čerstvém vzduchu, protože je to dobré pro zdraví. Ale když je to jen kvůli estetické stránce, tak mě to nebaví.

Přijde vám, že když se v tomto (estetickém) směru chováte uvolněně, že jste tak blíže k ostatním ženám?
Nevím, není to žádná moje strategie, že se chovám přirozeně. V zásadě to má spojitost s mou osobností. Myslím, že v každé ženě se skrývá více, nemáme jen jednu podobu, a to se snažím ukázat. Čas od času se mi líbí chodit bosa, bez make-upu, mít pohodlné oblečení, obyčejné lehké šaty – tak bych se charakterizovala, hodně hippie. Ale když hraju nějakou postavu, nebo mám jít po červeném koberci na předávání cen, jsem velká detailistka. Řeším, co si vezmu na sebe, jaký bude celkový vzhled, ráda se oblékám podle módy, ale důležité pro mě je, abych se cítila pohodlně. No a moje pohodlí může být opravdu široké, protože můžu mít na sobě boty s 18 ti centimetrovým podpatkem a mít šaty s 5m vlečkou a přesto se cítím pohodlně, protože jsem připravená pro tu danou příležitost. Ale přes den nemůžu mít ani kapku make-upu, nepoužívám ani řasenku nebo nějaký základ. Jediné, co používám, protože jsem hodně venku, je krém proti slunci, protože já se neopaluji. A i když je vitamín D velmi důležitý, snažím se opalovat jen ruce a nohy. Obličej ani hrudník ne. Starám se o pleť u Lasermed, kde provádějí neinvazivní ošetření.

První, co jste zveřejnila na Instagramu, bylo video, kde vysáváte. Kolikrát se tenhle post letos opakoval?
To luxování bylo opravdové. Ve skutečnosti to byla podlahová myčka, protože zrovna přišel můj pes a měl zablácené packy. Celou podlahu mi poťapal, tak jsem ji navoskovala a začala čistit. A v tom mě to napadlo! A byl to jen jediný záběr. Musím uznat, že jsem měla velké předsudky. Tolik se přiblížit veřejnosti, a taky každý tam ukazuje, co chce a jaký je. Taky jsem netušila, že na Instagramu bude tolik Natalií Oreiro. Je jich tam asi 100! Ale je to v pořádku, už to nějakou dobu existuje a já jsem tam celkem nová, tak je jasné, že nějací mí příznivci vytvořili profily s mým jménem pro fanoušky. Už tam jsem 3 měsíce a je to skvělé, že mě lidé lépe poznají a že se jim mohu ukázat také z jiné stránky. Zjistila jsem, že lidé o mně spoustu věcí nevěděli, a mě hrozně baví jim to ukazovat – např. mou lásku k rostlinám, květinám a zahradě, pečení. Jedna z věcí, které mě nejvíc baví, je starat se o zahradu. Pořád fotím květiny zblízka, z jejich vnitřku. Růže, kopretiny, vinný keř, který měla babička na chodbě a který se táhl až k tomu malému skladišti, o kterém jsem mluvila předtím…to všechno mám poblíž. Pamatuju si babičku, jak zalévala a já si hrála mezi květinami spolu s maminkou, která je také miluje. Člověk takové věci zdědí – v dětství vás to poznamená a doprovází vás to pak i v dospělosti.

Jednou jste řekla, že pro herce je jednodušší, když se o jeho životě ví co nejméně. Aby se zachovalo určité tajemství. Kolik toho o vás lidé ještě nevědí?
No, na těch sociálních sítích se mi stalo, že jsem měla pocit, že už jsem o sobě vše řekla prostřednictvím svých písní nebo postav, které jsem hrála. Když je někdo moc sdílný a je až moc otevřený co se týče soukromí, je pak těžší hrát jinou postavu, které by lidé věřili. Já stále říkám, že by si každý měl udržet rovnováhu. Mně se stává, že když jdu po ulici, lidé mě zdraví, jako bych patřila do jejich rodiny. Objímají mě a dávají mi pusu, i když teď je to zrovna teď komplikovanější. Ale je to jasné, protože několik let jsem se dostávala k lidem domů, do kuchyně i do obýváku. Vždy jsem si svůj soukromý život pečlivě střežila, hlavně kvůli tomu, že jsem chtěla respektovat svého partnera. Podle mě je největší poklad, co člověk může mít, je být dítětem a možnost být anonymní. Já pracuji od 12 let a nemůžu říct, že by mě to nějak zvlášť poznamenalo. Ale kdybych si mohla znovu vybrat, asi bych chtěla začít trochu později. Na Instragramu také sdílím příspěvky týkající se Aty, ale vždy jsem velmi opatrná. Je to součástí mého života, ale snažím se ho moc nevystavovat. Navíc on si nemůže vybrat.

Váš dokument, který měl být zpočátku jen soukromou vzpomínkou pro vaše vnoučata, vás přiměl k tomu, abyste prolomila tu bariéru?
Myslím, že jsem si na jednu stranu vůbec neuvědomovala, že by se ten dokument mohl vysílat. A už vůbec ne na tak velké platformě jako je Netflix. Zrovna uběhly 3 týdny, co jsem ho viděla, protože pro mě bylo těžké dívat se na sebe z takové pozice. Když mi poslali finální verzi toho dokumentu, abych se na ni podívala, řekla jsem režisérovi Martínovi Sastre, že kdybych se na to podívala, hned bych chtěla spoustu věcí změnit. Takže jsem poprosila Ricarda, aby se na to podíval. Moc se mu to líbilo a byl dojatý. Jeden silný moment dokumentu se týká soukromého života – ale ne z toho hlediska, že bych zrovna ukazovala, jak žiju, ale spíš z hlediska příběhu, který může zažít každá dívka, která má nějaký sen. Tenhle okamžik návratu ke kořenům tam byl opravdu potřeba. V tomhle smyslu mi přijde, že stálo za to aspoň trochu poodhalit naše soukromí.

Zdroj: Caras
Překlad: Martina Lohniská






La Nacion: Natalia Oreiro v dokumentu Nasha Natasha vysvětluje svůj vztah k Rusku: „Je to vzájemná láska, která se utvořila časem.“ - 2.8.2020

„Naše Natalia“, tak říká ruské publikum Natalii Oreiro. A takto, dvěma slovy, popisuje vztah, který si s uruguayskou zpěvačkou a herečkou utvořilo. Na jednu stranu je to výraz, který vyjadřuje vlastnictví, a na druhou stranu obsahuje jméno Natasha, které je v ruské kultuře velmi běžné.

Tvář Oreiro se na obrazovkách objevila poprvé v telenovele „Ricos y Famosos (Bohatí a slavní)“, ale nic se nemůže rovnat Milagros Esposito, „la Cholito“, této výjimečné roli v telenovele Divoký anděl, která zanechala hlubokou stopu u jejích fanoušků ve východní Evropě. Tato postava byla součástí jejich dětství a zároveň mohli na vlastní oči zjistit, že v ženské fiktivní postavě lze najít jak zranitelnost, tak sílu. Milagros měla hlavu vztyčenou, ale zároveň si s sebou nesla velkou ztrátu. Milagros mohla být další vaší kamarádkou. Milagros byla přirozená žena. Jako Natalia.

Ačkoli tato skutečnost samotná ještě nevysvětluje hluboké pouto, které spojuje Oreiro s Ruskem, je to první věc, která vyplývá z dokumentu „Nasha Nataša“, který produkoval Axel Kuschevatzky a režíroval Martín Sastre – s nímž herečka spolupracovala před 10 lety v celovečerním filmu „Miss Tacuarembó“, který se natáčel (částečně) v roce 2014, kdy filmař zaznamenal ambiciózní turné, které herečka v tomto roce podnikla napříč Ruskem – během 40 dní, letadlem, autobusem a vlakem proslulou Transsibiřskou magistrálou.

„Nasha Natasha“, která se bude vysílat na Netflixu ve čtvrtek 6. srpna, nezahrnuje jen tohle významné období v životě Oreiro (kterou uvidíme, jak se svědomitě připravuje na každý koncert, od seznamu skladeb až po kostým; obklopena svými fanoušky nadšeně přijímá dárky, a smutná na svém hotelovém pokoji, protože se jí stýská po manželovi Ricardu Mollovi a synovi Atahualpovi), ale také nás přenese do zpěvaččina dětství. Spolu s texty Eduarda Galeana a cyklickým vyprávěním dokument obsahuje i vyprávění rodičů a Nataliiny sestry, což nám umožňuje dotvořit si celý obrázek této umělkyně: dívky, která si ráda hrála v domě svého dědečka, dívky, která studovala krejčovství, dívky, která chtěla „být někým důležitým“.

Sastre se ve své práci ponořil do hodnoty návratu ke kořenům, do toho, jak se příběhy z dětství propojují s přítomností, kde kreativita znovu získává hodnotu. „Realita je více ve snu než v životě.“, říká Mollo v dokumentu a popisuje svou ženu jako člověka, který se oddá každému projektu s ohromnou představivostí a který se odváží mít velké sny.

S vřelostí a upovídaností, která odpovídá vášni pro to, o čem mluví, se Oreiro přes Zoom spojila s La Nación ohledně blížícího se uvedení projektu, který je zakotven ve významném vztahu s Ruskem, ale který také svým upřímným vyprávěním odhaluje její otevřenost. To je přesně ta vlastnost, díky které může Natalia i po tolika letech od vysílání Divokého anděla a jeho mnohočetného opakování dále navštěvovat různá města této země. Díky této neuvěřitelné výjimečnosti ji její fanoušci stále milují.

Jak probíhal proces tvorby dokumentu s Martínem Sastrem?
Kdybychom s Martínem neměli tak přátelský vztah, bylo by to velmi nepravděpodobné, protože by mě nikdy v životě nenapadlo udělat dokument. Vlastně se Martína do dneška ptám: „Proč?“ Poznali jsme se v roce 2001 v den mých narozenin. On byl součástí skupiny uruguayských umělců, která se jmenovala „Movimiento Sexy“ (Sexy pohyb) a spolu s „Danim Umpim“ dělali nějakou speciální uměleckou instalaci, která souvisela se mnou. Přišla mi od nich pozvánka na výstavu a já přišla, což nečekali. Myslím, že Martín to trochu čekal, protože tam mi dal scénář. Přišli mi jak dva úplní blázni, vrátila jsem se domů, oslavila narozeniny a za 3 roky vidím v knihkupectví za výlohou knihu „Miss Tacuarembó“ od Daniho. Koupím si ji, čtu ji a jak ji tak čtu, mluvím s ním a s Martínem, který je člověk, co sází na to, že „vše je možné“. Jeho nápady se přetvoří v realitu, v něco hmatatelného.

Tak vznikla „Miss Tacuarembó“…
Ano, trvalo nám to 7 let, ale natočili jsme ten film a během těchto let jsme se stali přáteli, cestovali jsme spolu, spolupracovali na projektech, festivalech, život nás spojoval. K Rusku mám také citový vztah, je těžké to vysvětlit, protože se to týká mých pocitů, a pokaždé, když mám možnost tam alespoň jednou za rok cestovat, jedu tam s někým z mé rodiny, přátel, mým manželem, synem, a jednou jsem tam pozvala Martína, který je ruský potomek. Když se objevila možnost jet tam v roce 2014, jeho babička byla hodně stará a řekla mu, že bude první z rodiny, kdo pozná Rusko. Řekla jsem Martínovi o té cestě, protože to bylo poprvé, co jsem se chystala projet celou zemi.

Jaká byla logistika toho zájezdu?
Byla to úplně rozdílná zkušenost oproti jiným turné, velmi důležitá. Projela jsem všechna města, která tvoří Transsibiřskou magistrálu. I když na některé trasy jsem využila letadlo, protože jeden den jsme hráli v jednom městě a další den v druhém, takže jet celou cestu vlakem nešlo, protože bychom to nestihli. Mě navíc již od dětství fascinují vlaky, všechno, co jezdí po kolejích, se mi moc líbí. Takže jsem řekla Martínovi: „Hele, byla bych ráda, abys jel se mnou.“
A tam vznikla myšlenka mít to turné zaznamenané, ale jen tak, ne jako tak důležitý filmový dokument.
On cestoval ještě s dalším klukem, s kterým se starali o kameru a zvuk, a já tam byla s celou svojí skupinou. Setkal se se zemí, s její kulturou a s tím poutem, které jsem měla, a skloubil to s tím, co znal z mého soukromého života, a na všechno našel odpověď.

Je pro tebe obtížné vysvětlit tvůj vztah k Rusku?
Ano, protože to není nic hmatatelného. Je to to, když se objímám s lidmi a cítím to spojení, ale je těžké někomu vysvětlit něco, co nikdy sám neviděl. Martínovi se podařilo velmi reálně zachytit podstatu toho, co se tu děje. Navíc jsem si díky profesi herečky byla vědomá toho, že má kameru a že mě natáčí, byli jsme hodně unavení, byl to maraton, hráli jsme, nastoupili do letadla, dojeli na Sibiř a tam bylo -30°. V jedné části dokumentu také můžete vidět mého syna Atahualpu, kterému byly teprve 2 roky, a ještě jsem ho kojila. Měla jsem ho s sebou na začátku turné, ale pak na konci jsme byli celou dobu na Sibiři, kde byla hrozná zima, tak jsem ho tam nemohla vzít. To bylo pro mě velmi těžké, protože téma kojení jsem hodně řešila. Naštěstí má úžasného tátu, který mě doprovázel, podporoval a udělal vše, co šlo.
Když jsme se vrátili z turné, Martín mi navrhl, že by z toho mohl udělat dokument ke zhlédnutí pro veřejnost, a tam jsem začala váhat.

Proč jsi váhala?
Protože jsem nikdy neukazovala věci ze soukromého života, které v dokumentu také jsou.

Ano, mluví tam tvoji rodiče o tom, jaké bylo tvé dětství, a to jde svým způsobem ruku v ruce s tím, co vyvoláváš u ruského publika, které tě má za vzor již od svého dětství. Bylo záměrem ukázat i tohle?
Ne, to z toho vyplynulo. Když se mě ptali na to, proč jsem v Rusku takový fenomén, říkala jsem, že nevím. Anebo jsem z legrace tvrdila, že jsem možná v minulém životě byla Ruska. Navíc se fyzicky Ruskám trochu podobám. Když jsem jela do Ruska poprvé v roce 2001, přišlo mi, že jsem tamním ženám podobná, a to včetně mého jména, které je tam velmi běžné.
S Divokým andělem přišlo i něco společenského – ve chvíli, kdy děti zůstaly doma a pečovaly o své prarodiče, protože jejich rodiče museli do práce – a tady se smísili lidé velmi mladí s těmi starými. Pro holky a kluky byla Milagros velmi silná osobnost, která se nebála bojovat. Rusové jsou na zvyklí bojovat, jsou odolní. Televizní hrdinky byly až do této doby křehčí nebo ženštější a neodmlouvaly. Moje postava byla ale jiná a oni se s ní ztotožnili, protože to ještě neviděli, ale potom tihle lidé dospěli a měli děti.

Přesně. Nejzajímavější na tom je, že ten vztah během let neustal.
Proto o tom mluvím jako o citovém vztahu, protože já nikdy nepřestala cestovat, nikdy jsem tam nepřestala zpívat nebo se s nimi stýkat. Mnohokrát jsem cestovala do spousty měst, do míst, kde nebyl prostor na hraní a zpívání, tak jsme hráli v cirkusech. Při turné, které je zaznamenáno do tohoto dokumentu, mě podvedl producent, který mi nezaplatil. Uprostřed turné se mě můj manažer zeptal, co budeme dělat, a já mu řekla, že je třeba pokračovat. Postarala jsem se o zaměstnance, ale nikdy se mi to nevrátilo zpátky a já na tom prodělala. Ale nemohla jsem na diváky přenášet to, že jsem byla obětí podvodu, protože spousta lidí přijelo z malých městeček s květinami a obrázky.

Když ti Rusové dají dárek, u nich to znamená velmi silný vztah k druhému člověku. Jaké to je?
Ano, oni to cítí, jako že ti dají kousek ze sebe, a teď je řada na tobě. Je to velmi dojemné.

Kde ty dárky uchováváš?
V mém domě mám ruský pokoj a na různých místech jsou babušky, balalajky, přehozy, ubrusy, umělecké předměty, všechno si s láskou schovávám. V tomhle smyslu je můj dům hodně lidový. Oni mají také tradici v kreslení, malují moc dobře, a lidé mi darovali i nějaké obrazy. To, co jsi viděla, bylo z tohoto turné, ale pokaždé, když někam cestuji, vracím se s třemi kufry navíc (směje se). Když cestoval Ata, snažila jsem se být opatrná v tom, co mu dávám, a aby to, co mu dávám, mělo nějakou hodnotu a aby to užil. Ale když tam přišel, díval se, jakoby říkal: „A tohle je co?“ Protože krom toho tam byla spousta věcí, které měly svoji osobitost, ale já nevěděla, co s nimi. Až jsem si řekla: „No, je to láska a té když je dostatek, nemůže na tom být nic špatného.“

Přijala jsi to…
Všechno je totiž nefalšované. Vše, co se dodneška děje, je upřímné. Proto když se mě ptají, jací jsou Rusové, vždy říkám, že jsou vřelí. Protože vůči nim mají lidé předsudky. Ale oni jsou velmi laskaví. Tahle vzájemná láska se vyvíjela časem, protože jsem přestala být „Divokým andělem“ a začala být Natalii.

Bylo to tvé rozhodnutí zahrnout texty Eduarda Galeana?
Texty Galeana jsou mi blízké, vždy jsem se v jeho literatuře poznávala, pokaždé jsem si přizpůsobovala nějaké jeho části, abych si dotvořila o něčem obrázek. Zároveň je pro mě stále těžké vidět něco, co se mnou má něco společného; vlastně nemůžu uvěřit, že se ten dokument bude vysílat, že lidi uvidí tolik osobních věcí, uvidí mou rodinu, mého syna, moji svatbu. A já přemýšlela, že tyhle momenty by mohly být proloženy texty od Galeana. Mluvila jsem s jeho ženou o právech a byla velmi velkorysá.

V dokumentu uvidíme momenty, kdy sejdeš z pódia a jsi na hotelu bez tvého syna a manžela. Váhala jsi, jestli se má zaznamenávat něco tak intimního?
Martín zaznamenával tyhle autentické chvíle, ale to, co dokumentoval, jsem neměla v úmyslu zveřejňovat. Bylo to na dobu, až budu stará, aby moje vnoučata viděla, co jsem zažívala v Rusku. Nikdy jsem nebyla úplně přesvědčená o tom, že se to bude vysílat, bylo nemožné na to pomyslet, a kdybych na to myslela, nikdy bych do toho nešla. Nikdy jsem necítila, že bych mohla zaujmout nebo se předvádět tímto způsobem. Je tam část, kde ukazuji narození mého syna. Je pro mě těžké se na to dívat, ale řekla jsem: „No co už – ven s tím.“
Ale ty okamžiky, o kterých ses zmínila, byly velmi náročné. Lidem s mým povoláním se to stává často. Na pódiu dostaneš obrovskou energii, ale pak přijdeš na hotel a řekneš si: „Jsem úplně sama.“ Ata se mnou vždy cestuje a moc se mu to líbí, ale v té chvíli to bylo nečekané. Nemohl. Moc mě trápilo, že jsem ho nemohla vidět, ale Ricardo se o vše postaral.

V jakém stádiu se nachází vyřizování ruského občanství během pandemie?
To se přihodilo při poslední cestě. Nějaké jednání již začalo, ale pro mě je to jen symbolické, protože se nechystám žít v Rusku. Mám tady rodinu a přátele, ale je to důležité ve smyslu příslušnosti. Bylo by to pěkné. Oni symbolům dávají velkou důležitost.

Jaké bylo točit záběry, kdy se vracíš do domu své babičky v Uruguayi? Cítíš, že jsi ještě stále tou holčičkou?
V dokumentu jsou dvě chvíle, kdy jsem se nemohla ovládnout. A jedna z nich byla právě tahle. Je to na kopci v Montevideu a dům mé babičky Hildy. Jeden čas jsme tam bydleli s rodiči a sestrou. Pamatuji si celé své dětství, to, jak jsem odcházela a utíkala si hrát, vlezla na skládku a nacházela věci. Ten sklad, co uvidíte v dokumentu, byl místem, kde jsem se schovala a hodiny si dokázala hrát. Když jsem tam vešla, přeneslo mě to do těch chvil, a já nemohla zadržet slzy. Takže ano, cítím se být tou dívenkou z dřívějška. V tom skladišti všechno začalo. Jsem tou holčičkou. Nějakým způsobem se to všechno spojuje. Byla to nostalgie vrátit se na to místo, ale také to byla jistota, že jsem to já a že nechci být někdo jiný. Už jsem chtěla být herečkou. Tedy, už jsem byla herečkou (směje se).

Znervózňuje tě, že se dokument bude vysílat na Netflixu, ke kterému má přístup tolika lidí?
Je to divné. Já jsem poslední verzi nechtěla vidět, viděl ji Ricardo. Viděla jsem verzi, kterou dávali na filmovém festivalu v Moskvě, ale ta se hodně změnila. Nemůžu se na to dívat, protože nemůžu být objektivní a o všem budu pochybovat. Ricardo to viděl celé sám, já byla na cestách. A řekl mi, že se mu to moc líbilo, že byl dojatý. O něm toho tam taky dost je, věci, které nikdy neukazujeme, protože on je rezervovanější než já. Ale nechtěla jsem vidět hotový dokument, protože jsem pak nechtěla žádat Martína, aby tam něco měnil.

Ale někdy se na něj podíváš?
Předpokládám, že ano. Nevím! Když jsme jednali s Netflixem, nevědělo se, jestli to bude vysíláno po celém světě. Když jsem se to dozvěděla, ptala jsem se, jestli je to dobré. Co bych s tím mohla udělat? Už to tak je! (smích)

Zdroj: lanacion.com.ar
Překlad: Martina Lohniská



back